Lisabonský příběh

Láska na první pohled a na celý život, i když dnes už jen nostalgická, ne vášnivá. Do tohohle filmu jsem se už někdy v polovině devadesátek zamiloval třeba proto, že jeho hlavní hrdina sedne do auta a jede za kámošem do Lisabonu. A já bych tenkrát taky k smrti rád sedl do auta a odjel do Lisabonu, ale neměl jsem ani řidičák, natož auto a ani prachy na cestu. Tak jsem aspoň ten vysněný Lisabon navštěvoval díky tomuhle filmu tak často, jak ho jen v nějakém kině dávali (a dávali ho tehdy naštěstí hodně často). Zamiloval jsem se fatálně i do melancholické hudby skupiny Madredeus, dokonce jsem si pár těch jejich úžasných filmových songů v kině nahrál na mého walkmana s diktafonem, a pak tu nahrávku hrozivé zvukové kvality šťastně poslouchal. To tenkrát totiž ještě nebyl nějaký ten internet a já neměl možnost se k té rajské hudbě dostat nějak jinak. A touha postavy pološíleného režiséra "být se všemi lidmi na všech místech" je při jejím hlubším promyšlení existenciálně až hrozivě silná, je to vlastně touha po všeobjímajícím všeprostupujícím božství, po Absolutnu. Ale jelikož je ve fyzickém těle nedosažitelná, musí se holt člověk spokojit třeba s ruční kamerou na kinofilm a s natáčením černobílých obrázků ze starého mizejícího Lisabonu... / V létě 2017 jsem konečně Lisabon navštívil a při brouzdání Alfamou objevil a nafotil mnohá mně blízká a důvěrně známá místa, kde se film natáčel. Silný zážitek! (12.03.2014)

Je zajímavé sledovat, jak se Wendersův pohled od čistě existenciálních filmů v 70. letech postupně proměňoval. Na Lisabonský příběh jsem se hodně těšil, protože to měl být poslední odlesk všech těch skvělých zadumaných Chybných pohybů a Alicí ve městech. Zpočátku to tak opravdu vypadalo, úvodní scény byly opravdu výtečné, klasická wendersovská kombinace cesta-čas-hudba mě opět pohltila a i pokračování s nekončícím čekáním na přítele ve starém lisabonském domě bylo příjemné, atmosférické a opojné svou poetikou neurčitosti a absolutní absencí spěchu vně i uvnitř filmu. Jakmile se ovšem Wenders v poslední třetině přesunuje k vyřešení záhady s přítelem-filmařem (jehož postava je oproti očekávání hodně protivná a tedy v protikladu k Winterovi - Voglerovi) a předává tak naprosto konkrétní poselství, začíná být lehce křečovitý a ona poetika převalujícího se "zapečetěného času", v průběhu filmu narušovaná pouze občas, nakonec zcela podléhá jakési zpronevěře a po skončení titulků tak přetrvává pocit, že celá poslední třetina (i s průběžnými vložkami s tajemným chlapcem) je v Lisabonském příběhu jaksi navíc. Neurčitost je totiž mnohdy opojnější než konkrétnost. (21.05.2013)

Film, který má své kouzlo, ale na první pohled je možná nevidítelné. Já hledala, chvíli tápala a pak už jsem jen poslouchala zvuky, které Phillip nahrával. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že to není až tak špatný nápad, vždyť v mnohých relaxačních centrech a pod. mají k dispozici zvuky jako například šumění lesa a nebo zvuky vln narážejících na břeh oceánu nebo moře a za sebe mohu s klidem napsat, že to působí blahodárně na mysl i tělo. Přestala jsem hledat Friedricha, ale nicméně v Lisabonu je asi spoustu míst, kam bych se podívala ráda a bloumala bych jako Phillip. Zavřete oči a poslouchejte třeba zvuky lesa........... (04.04.2017)

Posledních pár let v rámci sledování filmů hodně rád pomyslně cestuji po mnoha zajímavých zemích a jelikož jsem zatím stále pořádně nenahlédl do portgualské kinematografie (snad jen kdysi jedním černobílým dětským filmem), o to víc mě těšila cesta po Lisabonu v režii velkého cestovatele a vypravěče s filmovou kamerou, Wima Wenderse. Jeho road movies nebo-li dramata na cestách, zasazené skoro pokaždé do jiných koutů světa, mě obvykle snadno pohltí, probouzejí silné emoce a baví mě sledovat ty všední i nevšední postavy, různá města a místa, svět a kulturu kolem nich Wendersovou optikou. Kdežto vše je opět dotvářeno skvěle zvolenou hudbou a nasnímáno i sehráno s obrovskou láskou k filmovému umění, nad jehož směřováním se ostatně tady Wenders (stejně jako např. i v starším snímku V běhu času) v druhé vrstvě opět zamýšlí....a tentokrát nás i naplno nechává odhalit, proč točí přesně takovým způsobem a s přibývajícími léty stále více nezávislým stylem. „Když jsme bylí malí, filmy nám vyprávěli spoustu příběhů. Teď jde o to, aby se ty příběhy prodali.“  ...a zatímco tady nechává točit na dávnou kameru se starou klikou jednu z výrazných postáv, o 2 roky později si Wenders (stejně jako filmař Friedrich) jeden svůj film o průkopníkovi podobným „archaickým“ způsobem i přímo natočí. Režisérův dvorní herec Rüdiger Vogler se mi zdá s mírně stárnoucím věkem stále více sympatický, hravě si umí během první části poradit s hořce komickými smolařskými příhodami na cestách autem do Lisabonu a posléze coby filmový zvukař odvádět netypickou, pozoruhodnou práci s nejen nahráváním, ale především vytvářením nejrůznějších zvuků, dokonce i v kolektivu dětí. Na základě některých komentářů jsem se trochu bál údajně velké nudy a těším se, že jsem dostal naopak originální, poutavý a svou atmosférou i příběhem velmi příjemný kousek. Asi jsem holt s panem režisérem už dávno plně naladěný na stejnou vlnu. [90%] (28.07.2022)