poster

Kdysi byli bojovníky

  • Nový Zéland

    Once Were Warriors

  • Austrálie

    Once Were Warriors

Drama / Krimi

Nový Zéland, 1994, 102 min

Režie:

Lee Tamahori

Scénář:

Riwia Brown

Kamera:

Stuart Dryburgh

Scénografie:

Michael Kane
(další profese)
  • dobytek
    ****

    Na tento film jsem už několikrát tady narazil a pokaždý mě překvapilo, jak ho všichni hodnotěj vysoko. Ale vždycky jsem to vypustil z hlavy a na film zapomněl. Včera jsem na film narazil opět, když jsem tak šmíroval po profilu jednoho uživatele, kterej tento film zařadil mezi svý nejoblíbenější. Tentokrát jsem si řek, že se na to už fakt podívám a film jsem si hned stáhnul. Na úvod ještě takovou malou odbočku... Když před pár lety zemřel Pauly Fuemana ze skupiny OMC, objevily se o něm na internetu nejrůznější články. Mimo jiné se tam třeba psalo, jak prožíval bouřlivý mládí na předměstí Aucklandu v jakýsi chudinský čtvrti Otara, která figuruje i v názvu skupiny (OMC = Otara millionaires club). Podle těch článků to vypadalo, že snad vyrůstal někde v Bronxu, tak jsem si řikal, že to je všechno asi dost přehnaný a vycucaný z prstů. Po zhlédnutí tohoto filmu si řikám, že to asi moc daleko od pravdy nebylo. Jinak právě čtvrť Otara je na imdb uvedena mezi lokalitama, kde se natáčelo. Co se filmu týká, tak příběh o tom, jak otec alkoholik terorizuje celou rodinu, nepřináší celkem nic novýho pod sluncem. Ale narozdíl od různejch podobnejch filmů made in USA, tohle působilo opravdu strašně depresivně a beznadějně. Trochu to kazí konec filmu, kde se najednou objeví nějaká ta naděje, která spočívá v síle ducha, návratu k tradicím, atd... Jinak ty maorové mi svym chovánim a způsobem života dost připomínali naše rómský spoluobčany. Celkově bych to viděl tak na 75%.(30.12.2012)

  • rawen
    ****

    Sociální drama, které začíná tak trošku televizně, aby se v průběhu děje změnilo (hlavně díky vynikajícím hereckým výkonům) na strhující dechberoucí záležitost. Nejvíc mě potěšila autentičnost podání (většina herců je opravdu maorského původu) a taky sázka na pozadí maorské menšiny, což je samo o sobě velmi zajímavé téma. Nepotěšila naopak jednoznačná sázka na jak tomu říkám "syndrom kudly v kapse" (tj. jednoznačné bezpráví, které u člověka vyvolá sice silnou, ale docela animální a přízemní pocitovou reakci, kterou je pak dotyčný schopen zaměnit za pocit silného kulturního prožitku). Celkově vzato silný zážitek a hlavně výtečný požitek z hereckých výkonů... 8/10(7.11.2010)

  • dr.horrible
    *****

    Nedávam plný počet na každý dojemný film - citové vydieranie mi skôr vadí, nie však, akje jedinou možnosťou. Vzhľadom na vyústenie príbehu a to, čo prišlo po zhruba hodine zoznamovania sa s postavami, špinou, depresiou a biedou; Zoznamovania sa s rodinou, ktorá si navzájom ubližuje, chybuje a trpí; Má svoje sny a nechce si pripustiť, že všetko bude iba horšie; že tam somewhere over the rainbow možno je lepší svet, ale ona nie je a nikdy nebude jeho súčasťou; a že zo všetkého toho utrpenia vedie iba cesta rozkolu alebo smrti... Vzhľadom nato, čo túto rodinu postihlo, by bolo natočiť o nej film bez jedinej slzopudnej scény, prinajmenšom neľudské. Emocionálny ohňostroj, tak by som to nazval. V priebehu hodiny a pol sledovania bolestivo detailnej sondy do súkromia obyvateľov jedného - Stredozemi na hony vzdialeného, novozélandského slumu, sa vo mne vystriedala asi desiatka rôznych, prevažne nepríjemných pocitov. Od ľútosti, cez nenávisť, až po pocit zadosťučinenia (s už pramalým významom pre jeho aktérov). Na rovinu, Once Were Warriors nie je Mesto bohov. Nebehajú tu päťročné deti so zbraňami a až na jednu-dve scény, nebudete odvracať zrak. A v tom to je. Túto rodinu nehnala do záhuby sociálna situácia, ani nehostinnosť tamojších podmienok, ale ona samotná. Muselo sa niečo stať, pretože inak by trpeli večne. Film o tom, že aj čierna je jednou z farieb dúhy (aby som tak zacitoval)... Česť Tamahorimu, že netlačil na pílu, príbeh zbytočne nenaťahoval (ani na tie - pre žáner typické dve hodiny) a odrazu to v najlepšom ukončil. A aj keď uznávam, že so svojim filmom nedosiahol až na špičku, plné hodnotenie mu tam s radosťou dám. Minimálne zato, že sa na nič nehral.(13.3.2013)

  • verbal
    ****

    Co mi to jen, do prdele, připomínalo? Ubohé, uzurpované etnikum, které macešská, civilizovaná společnost odmítá zaintegrovat a otevřít mu svou hřejivou náruč sociálních výhod a prosperity, fotr přičmoudlé, agresivní, vypatlané hovado a nefachčenko, co chlastá, hraje automaty a sem tam na každodenních, hlučných večírcích rozkope držku svojí staré, která "pečlivě" pečuje o jejich deset fakanů, tedy vlastně devět, protože Dežo je v pasťáku za čorki autorádií, hodný strýček Horvát jim sem tam po chlastačce vyprcá jejich třináctiletou dceru a všichni společně hrozně nadávají na tu zkurvenou většinu, která s nimi nechce žít ve společné domácnosti a dávat jim, chudákům, štědré podpory. Aha, už vím, Kdysi byli kočovníky! Evidentně i Nový Zéland by uživil zdatného deratizátora!(23.1.2013)

  • Slasher
    ***

    Vypjatá kiwi tragédie domácího násilí v prostředí maorských sociálů, kterou je určitě zajímavý vidět (přeci jen kulturně nevšední, plus samozřejmě uvědomit si, co se děje všude po světě z komplexu měněcennosti, slabošství a "vinou" alkoholu), ale o žádný must-see (jak mi to bylo podáno novozélanďanem) se zase nejedná. Téma sice nadčasové, ale film podezírám z toho, že se po všech dalších stránkách vůbec nepohnul s dobou a těžce zestárnul.(23.10.2015)