Venuše v kožichu

Venuše v kožichu na více místech vyvolává dramatický efekt a na jiných potutelný úsměv. Svazovat ji ale do žánru komedie a dramatu je matoucí. Polanski natočil především výrazně erotický film. Doba tabuizování lidské sexuality je přinejmenším v euroamerickém kulturním okruhu už dávno za námi a otevřené zobrazování milostných scén už nikoho nepřekvapí. Režisér je v zobrazování tělesnosti velmi zdrženlivý, kdo bude na jeho snímek pohlížet jako na soft porno, bude zákonitě zklamaný. Erotično buduje pomocí dialogů a zobrazování emocí obou postav, které do divadelního textu vkládají stále víc svých sadomasochistických představ. Herecká zkouška se mění na souboj rozvášněných partnerů, na střed dominance a submisivity, výměnu genderových rolí, přehlídku fetišismu, bondáže, manipulace a ponižování. Role autora, režiséra, divadelních postav i jejich civilních představitelů se prolínají a přehazují, často nevíte, kde končí divadelní replika a začíná reálný život. Polanski nikdy neměl problém adaptovat divadelní konverzačky a nevzpomínám si, že by mi někdy divadelní rámec jeho snímků byl na překážku. Patří totiž mezi režiséry, kteří nikdy nezapomínají, že jsou tu pro diváka, nikoliv naopak. Prolínání filmu a divadla je tu silnější, než kdy jindy, ale Polanskému stačí dva herci, neustálé střídání poloh, nálad a emocí k udržení pozornosti. Jeho rafinovaná hra na svádění a souboj vůlí má i další rozměr. Není těžké si představit, že Almaric představuje režisérovo mladší alter ego. Vlastně se to přímo nabízí a autor zaměstnává divákovu fantazii otázkou, nakolik je filmový příběh inspirován Polanského manželstvím a jeho vlastním pojetím sexuality. Po herecké stránce funguje film na jedničku, Seignerová i Amalric jsou fantastičtí a chemie mezi nimi ukázková. Emmanuelle je šarmantní, vyzývavá mrcha, evidentně do svého výkonu vkládá pro šéfa na place o kapku víc prožitku, než by zahrála kterákoli jiná herečka na jejím postu. Z filmového hlediska se snímku nic podstatného vytknout nedá. Jen ten druh poněkud výlučné SM-sexuality, se kterým pracuje, nebude přitažlivý a možná přes svou zjevnou zdrženlivost a nedoslovnost ani akceptovatelný pro každého. Celkový dojem: 85 %. (30.11.2018)

Tak i na Venuše se dostalo - ovšem až v závěru pod titulky. Režiséři po sedmdesátce (pokud vydrží) se stávají (jako většina seniorů) už ne tolik workoholici, ale spíš alkoholdující nebo gynoholdující, zkrátka tihnou k perverzi. Pokud to má hlavu a patu a nějakou formu, má to trochu ducha a nadhled, není to Menzel nebo Jakubisko, pak se to dá přijmout nebo i chválit. Polanského "přepis" divadelní hry však zůstal divadlem pro dva herce, tj. nestal se filmem. S novelkou rytíře Masocha "Venuše v kožiše" (to je hezky česky) má tato exhibice jen několik styčných bodů, ale v nich je Polanski slabší než Leopold von Sacher-Masoch, u něhož lze mezi řádky číst i jiný příběh - příběh o ženách jako takových. Body, ve kterých se autoři nestřetli: "V poměru muže a ženy nezná příroda trvalost". "Srdce ženy touží muže spoutat, ačkoli samo se mění." "Je pozoruhodné, jak každý poměr mění svou tvářnost, když se objeví nová osoba." atd. atd. Z této stránky by to asi viděl český surrealista a bonviván Bohuslav Brouk. Ale zkrátka: "Shiny, shiny, shiny boots of leather", jak zpívá Lou Reed. (06.08.2014)

Roman Polanski sexuálně vyzývavá a dusná dramata umí, tohle je jeho parketa. Vybral si k tomu naprosto přesné obsazení dvou jediných rolí (Emmanuelle Seigner i Mathieu Amalric oba parádní) a ve svých osmdesáti letech rozehrál velice poutavou hru charakterů, od níž od začátku do konce nelze odtrhnout oči. (24.11.2018)

Na konkurz přijde taškami ověšená a deštěm smáčená herečka. Režisér ji odmítá, protože se zpozdila. Po zoufalém a nedůstojném přesvědčování nakonec ženě blahosklonně povolí předvést, jak umí hrát. A v tu chvíli začne představení jeho života, protože herečka není jednou z těch, které by pro roli udělaly všechno. Ona je především žena. ____ Skvěle obsazená Emmanuelle Seigner (ordinérní, mocná, kouzelná) i Mathieu Amalric (režisér puntičkář měnící se v dychtivého podřízeného) spolu v jednom prostoru předvedou omamující hru, kdy dominantní bohyně pomalu opřádá svého otroka, který zprvu ani netuší, ale později s rozkoší upadá do jejího poddanství. ___ Sexuální napětí téhle hry by se mělo dát konzervovat a rozdávat pacientům s chabým libidem. /17. 2. 15./ (17.02.2015)

Nevím, nakolik je to dílo Polanského a nakolik autora divadelní hry Davida Ivese, ale výsledek je velmi silný. V dnešní kinematograficky opulentní nebo spíš přeplácané době není na škodu vrátit se na chvíli zpátky ke kořenům - jeden muž, jedna žena a pár divadelních dekorací bohatě stačí udržet pozornost na 90 minut. Obzvláště okouzlující je skutečnost, že snad každá druhá replika zazní v oné hře dvakrát, jen v úplně jiné souvislosti. Proto se dá na tento film velmi lehce koukat opakovaně a odkrývání těchto vrstev je snad ještě zajímavější než poněkud odlehlé téma sebeponižování či manipulace. Jen mi není jasné, co myslel autor tím Nováčkem, snad že je to typické rakouské jméno? (05.12.2018)