Zázrak v Miláně

Je zřejmé, že De Sica i do pohádkového námětu, natočeného podle předlohy Cesara Zavattiniho, více než okatě vetknul to, co přímo čiší i z jiných jeho filmů – sociální kritiku tehdejší doby. Chudí versus bohatí, náznak vpravdě utopistického řešení tohoto stavu pomocí nadpřirozené síly (včetně závěrečného odletu na košťatech do nebe). Nuzákům pak dal v boji proti buržoazii do rukou optimismus, zpěv a radost. Právě optimistický tón je tím, co Zázrak v Miláně odlišuje od jiných protiburžoazních agitek poválečných levicových režisérů. (16.07.2006)

Kouzelně praštěná poetická variace na neorealistické téma, natočená radostně, s neskutečnou mírou nadhledu, suverenity, z řetězu utržené fantazie a smyslu pro absurditu našeho světa vezdejšího; Císařův pekař nebo Až přijde kocour jsou proti ní zapšklé agitky, o Zlodějích kol ani nemluvě. (08.09.2017)

Sica na rozhraní-rozcestí filmových věků. To je asi nejvýstižnější charakteristika pozoruhodného díla, ve kterém se prolínají mýtické prvky v reflexi novodobého "chuďáčka božího" s realitou válkou vyčerpané a rozvrácené Itálie. S lety, která jsou dnes možná zapomenutější než válečné události a vřavy minulého století, i krize třicátých let. Kruté detaily těžkého poválečného období jsou vnímány zrakem a rozumem naivního a dobrého mladíka, který nemá tušení o skutečnosti světa, v němž se pohybuje. Neudržitelnost situace pro ty "dole", žebráky, strádající, bezbranné se zvrací návratem k mýtickým prvkům, které film uvozují. Závěrečný let na košťatech, "bílý" kontrapunkt čarodějnického poslání, jehož je toto pomyslné letadlo symbolem, provázené zpěvem písně připomínající Ježkovy písně a melodie z filmů Osvobozených třicátátých let, je patrně nejradikálnějším gestem Sicy nejen režiséra, ale i člověka a občana. Pokud se nepletu, objevuje se tu řada neherců, dalšího průvodního jevu neorealistické školy. Do nebes ale nevzlétají jen uhnětení a ponížení. S nimi se tam vznáší i okouzlený divák, jemuž se právě dostalo nevšedního zážitku. Zážitku, na který se nezapomíná ani po takřka šedesáti letech, která uplynula od premiéry tohoto zralého Sicova filmu. (17.09.2007)

Nie je neorealizmus ako neorealizmus. Spočiatku vyzerá Zázrak v Miláne ako Bunuelovi Los Olvidados, aby sa v druhej polovici neuveriteľným spôsobom rozbehli a stali sa veľmi dojímavou bláznivou komédiou so sociálnym apelom. Na Talianoch sa mi páči, že ak by boli aj v tých najväčších sračkách, tak všetko dokážu brať s akýmsi životným entusiazmom, ktorý je mnohým národom, vrátane toho nášho, vzdialený. Bez toho, aby sa z filmu nejakým falošným spôsobom vytratila tragika, pretože tá tam stále zostáva. Aj preto tento film vyzerá tak, ako vyzerá. Nakrútil ho totiž Talian a hrajú tam Taliani. A názov klame, nie je to "Zázrak v Miláne", ale "Jeden zázrak za druhým v Miláne". (03.01.2017)

Prvá časť filmu si vskutku udržiava tú povestne nadštandardne vysokú → neorealistickú úroveň, kedy sa skrátka protagonista Totò neustále »obšmieta« okolo chudobných ľudí na okraji reálneho Milána, keď by jednoducho najradšej len každému jednému chudákovi čo najlepšie (vy)pomohol, ako sa len dá, vtedy si režisér a scenárista → Vittorio De Sica, odomňa získava naozaj dosť veľké sympatie, pretože priam takmer dokumentárnym spôsobom zachycuje neblahé osudy konkrétnych jednotlivcov, ktorí sa síce nedajú úplne hneď považovať za akýchsi bezdomovcov, ktorým sa ale tak trochu predsa podobajú... Akonáhle sa snímok presunie už do svojej druhej polovice, t. j. s príchodom »zázračnej holubice« , tak odvtedy som si už pripadal, ako v Čarodejníkovi z krajiny Oz, či povedzme aj v Jakubiskovej kultovej legende → Perinbaba, áno, mám na mysli tieto eskapické rozprávky, aké odjakživa nakrúcal trebárs nadhodnotený Steven Spielberg, ktorý si vďaka tomu obmotal publikum okolo prsta ! V podstate chcem tým najmä povedať to, že sa tieto konkrétne dva filmové smery medzi sebou bijú, a tak mám pocit, že sa to k sebe príliš nehodí. A to ani nehovoriac o samom konci, keď som mal zdanie, že sa mi musí snívať. I napriek určitej kritike, je daný kinematografický počin → mimoriadne nadpriemerným, že mu tiež rád odpustím i niektoré »hluché miesta« . (04.12.2021)