Sonatine

Na ten zvláštní styl akčních krimi thrillerů Takešiho Kitana, jehož režisérský debut Ten chlap je magor! (1989) byl ještě mírně odlišný a stylově připomínal víc klasický neo-noir ze staré školy, si teprve přivykávám. Opět jednou zaskočen jsem dostal žánrovku v poněkud jiné podobě, než jsem očekával, nicméně oproti Říjnu 3:4, který mě nejenže hodně zklamal, ale v nejedné scéně doslova i znechutil, si mě tentokrát Kitano svým dalším svérázným devadesátkovým filmem dost získal a upoutal jako herec i režisér. Ještě zpočátku Sonatine vypadá jako vesměs tradiční gangsterka plná vzájemných vyjednávání, akce a radikálně řešených sporů v kruhu podsvětí. Postupně Kitano do dění navrstvuje gradující dávku nečekaných vtípků a žertíků, nimiž si gangsteři mimo jiné krátí čas během čekání na další pokyny a akci a já zjistil, že si tuhle svéráznost, která se snad nikdy nepřeklopí úplně do parodie, jen si poťouchle pohrává s absurdním a černým humorem, značně vychutnávám. Taky mě upoutaly ty dlouhé komorní scény, často i staticky snímané, přičemž o podobný styl se v kombinaci s absurdním humorem snaží v současnosti více režisérů, ale málokdy to na mě funguje tak, abych z toho neměl dojem čehosi spíše mdlého, než zábavného. Snad až na tu WTF hru v kruhu na pláži na jakési roboty(?), u níž jsem případný vtip nebo smysl nějak nepobral, mě zdejší humor převažně bavil, často přítomné tajuplné noční prostředí (přesně jako z noirů) přidávalo na stylové atmosféře a hromadné klaňačky před hotelovým vchodem patří k nezapomenutelným. Už teď jsem hodně zvědav a těším se na další Takešiho filmy, i kdybych to měl mít s jeho tvorbou nadále rozporuplně. [75%] (05.11.2022)

Život jakuzáka jako rutinní práce stejná jako jakákoli poctivá práce, až samozřejmě na občasné vydírání a vraždy, takhle začíná příběh menšího jakuzáckého šéfa Murakawy, kterého jeho nadřízený pošle srovnat válku gangů na Okinawě. Murakawa a jeho nejbližší spolupracovníci jsou už životem gangsterů unavení stejně jako prý tehdy byl sám Takeši Kitano unavený životem a tohle se promítlo do celého Sonatine. Sonatine samo o sobě je hrozně zvláštní film, který je o jakuze, ale z takového pohledu a s takovým přístupem jaký ještě asi nikdo v mafiánském žánru nepoužil. Murakawa se svou partou jsou na Okinawě pomalu jak na dovolené, místní spřátelený gang jsou zas prozměnu takoví bodří strejdové a mladiství povaleči, kteří jsou pořád v pohodě. Jak se příběh vyvine a jak větší jeho část vypadá podrobně popisovat radši nebudu, aby to zůstalo stejným překvapením jako pro mě když jsem film viděla poprvé. Dá se ale říct, že ve filmu je spousta takové upřímné radosti a vtipu, ale zároveň melancholie a únavy. A samozřejmě se taky řeší smrt a žití a jestli má v životě ještě vůbec cenu pokračovat a dokonce podle toho vypadají i "akční" scény. Zároveň je taky vidět odlišný přístup k těmto životním otázkám u různých postav ve filmu ať už jsou ke smrti odevzdaní, apatičtí, bojácní nebo se k ní staví s hrdým výrazem ve tváři. A postavy jsou jak už je u Kitana zvykem obsazeny výborně a hlavně těmi kitanovými starými známými parťáky, ze kterých nejvíc zaujme mladý Susumu Teradžima, kterého postava nejdřív mrzutá se skamarádí s místním mladým gangsterem. Všichni si natáčení očividně užili, ale pořád v celém filmu byla cítit ta hrozná únava a nechuť žít, která mohla nakonec být znamením rozlučkového filmu Takešiho Kitana, ale naštěstí všechno dobře dopadlo a jeho poslední film to nebyl. :) Vždycky mi v tomhle filmu ale něco chybělo, jenže po shlédnutí kitanova Boiling pointu musím zvednout hodnocení na pětku, protože boiling point bylo maximální zklamání a na sonatine se narozdíl od toho dá podívat vždycky a pokaždé si to užijem. (04.12.2010)

Sonatine se zprvu tváří jako "normální" nebo chcete-li "dobrá" gangsterka z prostředí, v němž smrt neznamená nic, ale za to čest, úcta a síla slova jsou nade vše. Není to žádný zázrak, ale dřív než se stačí do snímku vkrást nuda, projeví se nezaměnitelný Kitanův rukopis a film se začne ubírat nečekanými směry. Poznáme zcela nečekanou lidskou stránku drsných mafiánů. Byť to na sobě nedají znát, pocítíme silné emoce plynoucí z jejich prožívání. Film je hravý, dokáže být v jednu chvíli veselý a během okamžiku zase smutný až krutý... velmi povedené. 8/10 (31.10.2018)

Kultová osobnosť Japonského filmu Takeši Kitano, je tvorca ktorého som zatiaľ registroval viacmenej ako herca. Jeho filmy ktoré sám natočil a napísal som videl pramálo. Táto gangsterská dráma plná krásnej farebnej kamery ale aj chladnej atmosféry mi prišla veľmi sympatická. Snímka je miestami krehká ako krieda a niekedy až krvavo vražedná, takže pri sledovaní som pociťoval schizofrenické stavy. Niekedy plné akcie inokedy zase statické a pomalé mi kvôli striedaniu až tak nesadlo. No niektoré scénky (ako napríklad falošná Ruská ruleta) mi vyrazili dych. (25.04.2017)

Takeshi Kitano v SONATINE opět rozjíždí hru, ve které mísí prvky brutality a svůj nezaměnitelně křehký smysl pro humor. Prazvláštní kombinace; občas až musí mít divák pocit, že sleduje dva zcela odlišné filmy. Na jedné straně nelítostné prostředí jakuzy, v němž si nikdo není jistý svým životem a ve kterém platí zásadní pravidlo "mír do příští války". Na straně druhé pak nesmírně lidská linie tvořená kopou humorných mikro-příběhů, z nichž čiší radost a pohoda. Když toto nakombinujete dohromady, přidáte výbornou hudbu a jakousi (v nejlepším smyslu slova míněnou) teatrálnost, získáte přesně to, co dělá Kitanu Kitanem. Shrnuto a podtrženo: Nádherný, veselý i smutný příběh, který potěší všechny ty, kterým nevadí pomaleji se linoucí proud děje. Pokud vás oslovují "neakčně akční" filmy typu Jarmuschova Ghost Doga, pak toto je pro vás ta správná volba. (19.09.2004)