Dohonit vítr

Febiofest, povedená věc, přišlo mi tenkrát. Na druhé či třetí rande. Příjemná náladovka, severská pocitovka, léto na jihu Norska, návrat domů, jeden pohřeb a jeden (možná) návrat. Byl? Nebyl? Sám už nevím… [70%; 2015 Cinestar Anděl] Příjemné, civilní, nepřehrávané, ze severu, opravdové. O návratu domů, rozkrytí minulosti, najití smyslu a cesty dál. Ostrov někde u norského pobřeží, písečná pláž, co mi připomněla Lofoty stejně jako dřevěné domky s červeným nátěrem. Fouká, většinou je zataženo, ale tráva je v létě krásné zelená a vzduch dýchá svobodou. Krásnej film. [80%; 2020-03-02 Home sweet home] (26.02.2020)

„Oběd je hotovej.“ - „Nemám hlad.“ - „Když nebudeš jíst, umřeš.“ - „Nějak se s tím smířím.“ Sympatizovat s hlavní hrdinkou není těžké. Obyvatelé její rodné hroudy jsou k ní totiž velmi „vřelí“, ať už brutálně upřímný děda, neochotný správce kostela či chladný expřítel. Alespoň promiskuitní kamarádka z dětství (její jednoduchost mě bavila) spolu s morbidní holčičkou Emmou (takhle si má hrát správné dítě!) s ní prohodí nějaké to slovo. Jenže Anna se nechce vzdát…Dohonit vítr je film o vyrovnávání se s minulostí, nalezení sebe sama, otevírání starých ran, vytahování kostlivců ze skříně, odpouštění a nalezení klidu. A ač jde primárně o smutnou látku, vážní určitě nezůstanete díky až překvapivé koncentraci černého a suchého humoru. K tomu si můžete připočíst též dobré dávkování informací a specifickou atmosféru, které pomáhá krom hudby i kamera těžící z nádherného prostředí. Pro mě kvalitní komorní záležitost za silné 4*. „Minulej tejden to byl hranej sesuv bahna.“ - „A to vypadalo jak?“ - „Seděla na prkně šest hodin jako jedinej přeživší.“ (05.01.2020)

Anna přijíždí kamsi na norský venkov k mrzoutskému dědečkovi na babiččin pohřeb. Děda je naštvaný na celý svět, protože nejen že ovdověl, ale před časem přišel i o syna a snachu, Aniny rodiče. Jak už to tak bývá, hrany se časem obrušují a vnučka s dědou nacházejí k sobě cestu. Dobré, ve druhé půli emocemi nabité drama. (14.08.2019)

výborná nórska dráma osadená do úchvatnej nórskej krajiny, s výbornou herečkou, a sarkastickými, niekedy nechtiac aj humornými "ponaučeniami" a rozprávaním namosúreného dedka, ktorý tak statočne a boľavo znášal stratu svojich najbližších... K tomu všetkému nenásilné citlivé sláčiky, dokresľujúce náladu a atmosféru prežívaných pocitov z filmu. Nórsko , krajina, vidiecka architektúra ľudia ... .. mno .. naozaj sa milovníkom drám oplatí nahliadnúť . (12.11.2015)

V hlavní roli vítr a bolest ze zlých vzpomínek na mrtvé, které na rozdíl od nich nelze pohřbít, protože jsou i po letech živé. Postavy tedy před nimi alespoň utíkají. Anna do Německa za kariérou a nepříliš funkčním vztahem, její dědeček do dobrovolně zvoleného vyhnanství samoty a tesař Håvard k práci a péči o malou dcerku. Když smrt Anniny babičky zapříčiní jejich setkání a každý z nich se musí podívat pravdě do tváře. Dohonit vítr je citlivá a poetická záležitost, kde silněji než slova mluví propracované záběry sychravé pobřežní krajiny a také gesta a tváře hlavních protagonistů, zvlášť Marie Blokhus, která hraje Annu. Odpustit sobě je často těžší, než odpustit druhým. „Však když jsem posoudil vše, co jsem vytvořil svýma rukama, za jakým cílem jsem se lopotil, všechno bylo bez významu, pouhé pronásledování větru.“ (05.05.2016)