Sympathy for the Devil

Chcete-li udělat revoluci, kupte si barvu a počmárejte někomu barák. Když si toho nikdo nevšimne, kupte si tmavý brejle, hodně tlustou knihu pod paži a blekotejte něco o masách a papeži. Když si i toho nikdo nevšimne, tak natočte film o holce co se prochází lesem a mluví úplně zcesty. Když si stále toho nikdo nevšimne, tak o tom všem natočte rovnou celý film. Hlavně se nezapomeňte domluvit s nějakou slavnou kapelou která vás pustí do studia, kde pak natočíte dokument o tom jak skládají hudbu. Alespoň toho si pak někdo všimne. (25.06.2008)

Pseudointelektuálské bláboly obklopují svérázně natočené scény ze studia. Ta studiová část je rozhodně zajímavější. Pozorovat Stones při práci na jedné jediné písni je pro jejich milovníky zážitek, ti ostatní zase mohou ocenit Godardův svérázný přístup. Velmi dlouhé záběry, při kterých kamera putuje studiem v podstatě bez toho, že by její objektiv vlastně zajímalo, co zrovna Jagger a spol. dělají. Zajímavé. Bohužel, film má i druhou rovinu, a to jsou ty bláboly. Konečně vím, co Monty Python's vlastně parodovali. Rozhovor s dívkou v lese je sice krásně natočený, ale úplně nesmyslný. Scény z prodejny časopisů a jakýchsi pamfletů jsou dokonce i vtipné (asi tak 10 vteřin), ale nekonečné. No a negři na vrakovišti, to snad byla parodie na svůj vlastní styl, ne pane Godarde? "Skončete už tu příšernou sekvenci." (29.01.2008)

Asi bych řekla, že je výrazným znakem všech výrazných děl, že je velmi těžké na ně vůbec koukat. Jen mě to tak napadlo. To se mi tak líbí na těch osobitých umělcích, že když například natáčejí dokument o vzniku písničky, tak vlastně nenatáčejí dokument, ale manifest filosofického směru. Nejlepší je Vše o Evě. (08.08.2010)

Skvělí Rolling Stones, které Godard natáčel při nahrávání písně Sympathy for the Devil. Jinak ale i na Godarda snad až příliš nesmyslné politické bláboly a naprosté odmítnutí Západu. Formálně je film ukázkovým příkladem Godardova stylu – používání několika obrazových a zvukových plánů najednou, citace, politika, mozaikovitost. (13.08.2007)

Zdánlivě chaotická mozaika z citátů a myšlenkových vírů prokládaná nahráváním titulní písně Stounů poměrně přesně postihuje zmatek, naděje i nejistotu konce šedesátých let. V mnohém tak předjímá budoucí vývoj. V tomto kontextu šedesátá léta jsou určitým mezníkem, který jedno uzavírá (reminiscence na druhou světovou válku a předcházející dobu) a druhé otevírá (cesta k postmoderně). Tříšť se mění v přehledný obraz základních tendencí směřujících k 21. století. Silný zážitek pro odolné mozky, které nerezignovaly na vzdělání a schopnost i potřebu myslet a hloubat. I to je špička světové kinematografie. A ne ta nejhorší. (27.08.2007)