Andělé hříchu

Cielene som si vybrala tento film. Zaujíma ma Bressonova tvorba a tento film je jeho celovečernou prvotinou. Určite nevšedné! Zvláštny, hlboký spirituálny zážitok. Zažila som dokonca ešte viac empatie a povzbudenia ako pri Denníku vidieckeho farára. Napriek menším výhradám je to zatiaľ môj "Film roka". (21.10.2011)

Při sledování Andělů hříchu mě napadala pozoruhodná paralela s Deníkem venkovského faráře a vlastně i s Janou z Arcu. Ve všech případech (mladý farář, nová řeholnice, osvícený prosťáček) jde o solitéry víry, kteří chtějí především zřít a rozumět, než akceptovat bez výhrad dogma a podřídit se tradici a církevní hierarchii. (10.08.2014)

Jedna hrdá a arogantní, druhá jízlivá a s nejtěžším hříchem ve svém svědomí. Dvě jeptišky, které nepatří mezi nejctnostnější řeholnice pokory. Bůh je ke všem svým ovečkám milosrdný a pomůže i těm zbloudilým na cestě k nápravě. Každé vykoupení si ovšem vybírá svou daň. Minimalistická černobílá kamera fantasticky čaruje se stíny a s vytvářením kontrastů a v Bressonově teologické prvotině se nejúčinněji zasloužila o mou spirituální blaženost. (01.11.2011)

Robert Bresson ve svém celovečerním debutu uvádí diváka do ženského kláštera otvírajícího svou náruč především propuštěným vězeňkyním. Na ose napínavého (bezmála kriminálního) dramatu zde citlivě navozuje atmosféru tohoto prostředí, které zobrazil v jeho plném imaginativním bohatství (dvě barvy řeholního roucha dokázal v dialogu s tvářemi sester, s prostředím, kterým se pohybovaly, naplnit nejrůznějšími tvary a významy), a konstruuje fascinující, legendaristicky laděné duchovní drama cesty lidské duše ke spáse. (Jen na okraj si zapisuji čtyři verše Alberta Samaina: "Ach! pod střechami z břidlí, pod luny pocely / těch čistých panen sen zřít v jasu jejich komnat / a jejich šíjí sklon, jak škapulíř je poutá / a jejich těla bez hříchů v běli těch postelí!..") (15.11.2009)

Velmi povedený debut mistra náznakového vyprávění sice oběma nohama tkví v klasickém vyprávění s příměsí noirových tendencí a melodramatického vyvrcholení, avšak přesto již své době dominuje nekonvenčně ztvárněným tématem, jenž spíše postupně odhaluje paradoxy vztahu dvou žen, jež zaujímají zcela opačný vztah k řeholnímu slibu a přesto je spojuje esenciální potřeba vzájemného pouta. I když jejich cíle spíše vyznívají pragmaticky, přesto se nakonec obě pronikají do nadpsychologických rovin milosti a odpuštění. Zajímavá analýza dvou povah výborně odhaduje hranici mezi dobrem a zlem a tím pádem se vyhýbá jakýmkoliv náběhům ke konstruované příběhovosti s přísně odlišenými stranami zajímavě rozehraného konfliktu. Některé scény jako by předbíhaly svoji dobu (s notným využitím civilních výkonů), například vnitřně velmi napjatá scéna nepodařeného úniku z vězení či závěrečná scéna na schodišti, stejně jako sympatická snaha o obrazově symbolické vyprávění. Přesto však této polomystické tématice více vyhovuje styl, ke kterému Bresson zamíří krátce po konci války. (20.01.2011)