Deník venkovského faráře

Absolutní divácká kalvárie. Chápu ústřední myšlenku, ale práce s ní a filmovým výrazem mě minula obloukem. Mladý kněz je na vesnici nový, zmítá se v depresích, emaří, nikdo mu nerozumí a nikdo ho nemá rád. Strhující námět, který si dovedu představit zpracovaný hned na několik způsobů. Ten Bressonův je ale v mých očích absolutně plochým dílem, dílem postrádající dynamiku, vývoj a vlastně jakékoliv drama. 3/10 (28.04.2020)

Už jsem kdysi četl knihu, tudíž jsem předem znal obrysy fiktivního příběhu. Proto mě zajímalo, jak si Robert Bresson poradil s literární předlohou uvedenou na filmové plátno. Mohu říci, že ačkoliv film nemá navrch nad knížkou, poněvadž není, ani nemohl být dokonale shodný, tak určitě zachovává hlavní podstatu knižní předlohy. Šerosvitně laděný obraz je důkladně prodchnut chmurně navozenou atmosférou. Navíc čtení z deníku vyvolává optický vjem, že čteme fakticky pravý, ne smyšlený deník, což provází pocit věrohodnosti. Herec Claude Laydu v postavě nemocného venkovského faráře z Ambricourtu v roli správce farnosti dal hodnověrnost. Ostatně o tom svědčí brilantně zahraná otevřenost, pokora a očištění, byť vyjadřuje smutnost. Co si mám o takové věci myslit? Ať se mnou souhlasíte, nebo ne, určitě by bylo zcela zvláštní, kdyby nad lidskou bytostí už nic neexistovalo, ale to už je jiná historka. (21.04.2013)

Temný, ponurý film o silné víře v Boha u mladého francouzského faráře, pochybujícího o vlastních schopnostech. Snímek je jen s minimem děje a plný mi nesrozumitelných vnitřních náboženských monologů ze zcela jiného světa, než znám. Naopak musím pochválit působivou černobílou kameru. Přes zoufalou nudu tento náboženský film měl jistou sílu, ale jinak to byl pro mne, ateistu, hotový očistec... Trailer: http://www.universcine.com/films/journal-d-un-cure-de-campagne (04.08.2013)

Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky. (22.09.2008)

[9/10] (UGC) (Čb. /// Produkce: Léon Carré, Robert Sussfeld /// Scénář: Robert Bresson podle románu Georgese Bernanose /// Kamera: Léonce-Henri Burel /// Hudba: Jean-Jacques Grünenwald /// MFF v Benátkách: Robert Bresson (Mezinárodní cena, Cena italských filmových kritiků, Cena OCIC)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (19.12.2011)