Pí

Filozoficky hluboké a Lynchovsky laděné depresárium, které je však o trochu (ale opravdu jen o trochu) více "dějovější" a stravitelnější než kusy pana Lynche. Je jen málo filmů, které mě svou myšlenkou tolik mluví z duše jako právě Aronofského PI. Naše odvěká touha hledat ve věcech, které nás tolik přesahují, řád a smysl + meze lidského poznání + kopa dalších věcí = to jsou jen některé z témat, jichž se tento zdařilý opus dotýká. Nemohu taky nezmínit geniální soundtrack - vždyť na kolika OST se sejdou takové perly electra jako Massive Attack, Aphex Twin, Orbital, Gus Gus, David Holmes a další? Shrnuto a podtrženo: Pokud máte rádi schizoidnější část tvorby Davida Lynche a vůbec filmy "těžšího kalibru", pak si PI nenechejte ujít. (10.06.2004)

Scénář: Darren Aronofsky .. Darren, Darren, Darren. Po úděsně úžasném Requiem for a Dream jsem se okamžitě pustil do jeho neméně úspěšné prvotiny Π. A opět jsem nestíhal zírat. Zase taková deprese, nervy drásající scény a režijní vychytávky, které ale ještě nedosahují kvalit a psychedeličnosti Requiemu – ostatně celý film odpovídá danému rozpočtu, ovšem v tomto případě se to zdá být spíše plus. Černobílé, zrnitý obraz .. to vše skvěle dotváří atmosféru. Opravdová lahůdka a perlička většiny scén je elektro hudba, tentokráte složena z opravdu dosti známých jmen žánru. A obsah? Matematický genius a jeho hledání číselného vzoru ("Zaprvé-matematika je jazykem přírody. Zadruhé-vše kolem nás může být reprezentováno a pochopeno čísly. Zatřetí-Pokud znázorníte čísla jakéhokoliv systému, objevíte vzory. Tudíž, vzory jsou všude v přírodě. Důkaz? " Hledejte, pokud se z toho ovšem nezblázníte..) podle kterého se vše řídí.. Jenomže: „Číslo nic neznamená .. jde o význam. Syntaxi“. 83,14159265358979323846%. (31.08.2005)

No do πči, to bylo zase jednou soustíčko! Ukrojené černým nožem, napíchnuté na bílou vidličku a s příchutí Aronofskyho vytříbeného režijního stylu. Jenomže tuhle chuťovku jsem blbě rozžvejkal a v krku mi zaskočila. A pak jsem se 80 minut trápil, nevěřícně a nechápavě hledíc před sebe. Tohle bylo prostě na mě moc, na základce jsem sice vyhrával souboje v malé i velké násobilce, pak jsem však přišel na gympl a když učitelka pokreslila za jednu hodinu 16krát celou tabuli včetně obou křídel samými hyperbolami, parabolami, logaritmy, negacemi a negacemi negací, rezignoval jsem. Tady jsem se taky chvilku snažil tomu číselnýmu definování časoprostoru porozumět, ale zbytečně. Nicméně Aronofskyho rukopis je hodně patrný: skvělá hudba, stavy depresí, neobvyklá kamera. One-man-show v podání Seana Gulletteho. No nic, jdu si koupit čtverečkovanej sešit a začnu luštit Ludolfovo číslo podrobněji. Snad z něj vyčtu, kolik budou zítra v obchoďáku naproti stát banány... (14.12.2007)

DARREN ARONOFSKY, PÍ (1998). Oceněná (Sundance) prvotina Darrena Aronofského. Devatenáct pravidelných sloupců a řad, ve kterých se i přesná analytická mysl překvapivě rychle ztrácí. Jakoby v sobě takhle dokonale přehledný sysém čar a spojnic skrýval nekonečně komplexní problémy. Solo k Maxovi, mladému matematikovi, který váhá s dalším tahem: DON'T THINK, JUST FEEL. Hráči kladou na desku střídavě černé a bílé kameny. ___ Ostře řezaný, černo-bílý film. Extrémní světlo, oslnění, zlomené v extrémní stín, černý jako díry, do nichž kolabují kusy vesmíru. Razantně stimulující skvělý elektronický soundtrack – psychedelický a futuristicky studený (Clive Mansell). ___ Podle čínských mudrců Go není jen hra pro děti. Go je mystérium. Hrací deska je předobrazem Univerza. Na první pohled je přehledná. Cílem hry je obsadit svými kameny větší polovinu území. Kdo však tuší, kudy vede zaručená cesta k této metě? ___ Paranoiou stižený mladý svérázný matematik hledá ultimátní stopy řádu v neuspořádaném ne-řádu světa. Jeho očima, skrze filtr trhavých záškubů kamery, objevujeme tyhle stopy naprosto všude. V mléce, které nalévá do kávy. V pohybu listí v korunách stromů. I na fotografii mléčné dráhy. Opakující se stále stejné stopy. Mandelbrotova množina se svými fraktálovými obrazy generovanéá neskutečně jednoduchými matematickými pokyny byla objevená teprve v roce 1981. Pan Mandelbrot měl za to, že objevil cosi,co nikdy nikdy neviděl. Během pár dní však zjistil, že fraktálové obrazy se nachází nejen v celé přírodě, ale doslova v každém nekonečně malém kousky Univerza - každý nekonečně maý koudek univerza jedoslova nekonečně komplexní, a jako takový má v sobě nekonečno. ___ Takže. Co jestli měli naši staří čínští mudrci pravdu? Poloodhalené tajemství, o němž se nedá přemýšlet, jež se snad dá pološílenou myslí na chvíli vycítit, a zase zapomenout... (22.09.2008)

Uff, ťažko hodnotiť ! Po skončení filmu mi manželka ironicky povedala : "No tak to ti teda ďakujem pekne ! Ešte mi povedz, že sa ti ten film páčil !?!" ...... Áno, mne sa ten film páčil, a páčil sa mi veľmi, i napriek absencii farby a zrnitej preexponovanej kamere ... alebo práve preto ?!? Zvláštny prístup a pokus do vnorenia sa do "chorého" mozgu - mozgu ktorý je úplne iný ako všetky okolité mozgy ... A niečo na tom bude ... A musí byť .... Lebo všetko má príčinnú súvislosť a všetko sa dá vyjadriť číslom .... Ale čo sa stane, ak na toto tajomstvo prídeme, aké dimenzie sa pred nami otvoria ? Veľké ..... nekonečné .... doposiaľ nepoznané a .... desivé ..... Preč s nimi !!!!!! (27.12.2004)