Humr

Moje první setkání s režisérem Lanthimosem dopadlo uspokojivě, mám totiž slabost pro nejrůznější magory a podivíny. A u tohohle pána mám hned několik nesmělých tipů na diagnózu: Schizoidní porucha? Autismus? Klinická deprese? Sadomasochismus? Možná i depersonalizace nebo derealizace? Prostě zajímavá osoba, to se musí uznat. Ještě před sto lety byli podobní jedinci drženi v klecích a hlubokých sklepeních pochmurných novogotických blázinců, no a dneska si panečku běhají volně po svobodě a dokonce i natáčejí filmy, to je holt pokrok. Ba ne, vážně, zajímavý artově bizarní zážitek. Dokonce musím vzít tentokrát na milost i Sagvana Tofiho Farrella s očima sousedovic jezevčíka, který se mi snad poprvé herecky docela líbil, respektive mi nevadil. A Rachel W. je samozřejmě skvělá jako obvykle. K tomu čarovné irské hvozdy a nádherná hudba, třeba píseň Apo Mena Pethamenos s "chopinovským" začátkem je skvostná. Nebýt chaotické stavby scénáře a nevstřícné komunikace s divákem, připomínající mi nějakého Godarda nebo jiného novovlnného filmového anarchistu, neměl bych problém dát čtvrtou. (11.01.2016)

Surrealistické, nápadité, ujeté. Někdy je fajn vzpomenout na studentská léta a nechat se překvapit nějakou bizarností, která má (což řada klubových kousků z oněch vysokoškolských let neměla) co sdělit. Vztahy jsou sakra křehké, a když se do nich pustí cyničtí hrdinové zvrhlého Hotelu, solidně se do diváka zakousnou. Alespoň v „lepší“ první polovině. To s cukajícími koutky pozorujeme hledání druhé polovičky – pokud to za určitou dobu neklapne, stanou se z klientů zvířata dle vlastního výběru. Divák se ze situací mezi hotelovými zdmi baví náramně. A tvůrci přikládají do kotle pomocí neotřelých (ale furt snesitelných) nápadů. Škoda, že v přítomnosti revoltujících lesních Samotářů zvolníme a na originalitu úvodu se už nedostaneme. I tak brilantní satira dnešní společnosti s výbornými herci. (08.01.2016)

Pri sledovaní filmu som si povedal, že toto je skutočne dobre poňatá satira na všetky moderné a najmä nezmyselné pravidlá, kde chcú mať ľudia proste kontrolu nad všetkým. Hlavný hrdina je veľmi sympatický a to je len dobre. Mnohé scénky fungujú skvele a je v nich dobrá dávka humoru, na ktorú sa skutočne dobre pozerá. Občas ale trošku rozprávačstvo nie je úplne super a vie otravovať. Človek si na to musí zvyknúť. Záver je každopádne super a funguje, len nevieme ako to teda vlastne dopadlo. Čo je síce fajn, ale súčasne by som asi chcel vedieť čo bolo ďalej. A rovnako si nemyslím, že je to film, ktorý by som chcel vidieť ešte raz. Nemyslím si, že by zanechal negatívny dojem, ale aj tak si myslím, že je to film na jedno pozretie a stačí. Hodnotenie: B (02.02.2016)

Originálna a nápaditá freska prečudesného sveta, v ktorom neexistuje miesto pre ľudí bez partnerov. Na druhú stranu však ani pre city. Zo snímku totiž sálal taký pocitový chlad, aký som pri filme už dlho nemal. Tu treba vzdať Y. Lanthimosovi hold, ak bolo toto jeho úmyslom, tak to dosiahol na sto percent, klobúk dole. Do istej miery je to zapríčinené aj veľmi šikovným, priam až karikatúrnym vyobrazením jednotlivých postavičiek, ktorým sa podarilo stvárniť prekrásne deformované charaktery, ktoré nádherne zapadli do takto koncipovaného, neutešeného totalitného sveta. Prvá polovica bola geniálna, od miesta kde sa do deja zamontujú Samotári príbeh trocha stratil na sile. Tiež škoda tých pár logických nejasností, s ktorými som si po celý čas nevedel rady. Napr. prečo by sa k sebe mali hodiť iba ľudia s rovnakým telesným postihnutím? V tomto kontexte sa mi aj samotný záver zdal nerozumný a možno aj trochu odbitý. Celkovo ale jasný nadpriemer a veľká spokojnosť. 80/100 (29.12.2015)

Podivnost nad podivnosti. Neustále mi to připomínalo Never Let Me Go namíchané s artovými Hunger Games pro hipster dospěláky. První půlhodina je převelice zajímavá a byl jsem v očekávání toho, co přijde dál. Zvlášť když jsem měl před sebou to nádherné vizuální podání (opravdu to vypadá jako skvělý příklad toho, jak za pár šupů natočit obrazově, především pak barevně působivý film). Jenže ve chvíli, kdy hlavní postava opouští hotel, se příběh noří do toporné kaskády pseudoartových scének, které se pohybují na pokraji sebeparodie. To navíc od počátku filmu podporuje absolutně nucený a nepřirozený hipster vypravěč v podání Rachel Weisz (kterou mám jinak velice rád), který se nám snaží sdělit, jak se Colin Farrell cítil při utírání zadku na záchodě. Můj vztah k filmovým vypravěčům je veskrze kladný, ale už i já jsem pochopil, že dovolit si mít ve filmu vypravěče, je velké umění a kumšt. Humr se tak u mě potácí někde na pomezí zajímavého nápaditého pokusu a trapného kýče. A nezachránila to ani Léa Seydoux, kterou si již definitivně přidávám na svůj zalaminátovaný seznam celebrit, se kterými se můžu vyspat. 6/10 (08.01.2016)