Budapešťské povídky

Z Budapešti se, kdo ví - divák rozhodně ne - jak při výbuchu jedna žlutá tramvaj dostala na břeh jezera. Skupinka poutníků, kteří se chtěli dostat do města, se nezarazila nad tím, že tramvaj je u kolejí, které nikam nevedou, že město není vidět ze žádného kopce, na který se dostali. Nikoho nezarazí, že koleje končí a nikde dál nepokračují. Tramvaj, která by mohla být činžovním domem, jeskyní či karavanou, veze své pasažéry, obrušuje jejich osobitost, až zůstane jen nejvlastnější já každého z nich. Obecná lhostejnost ke krutosti vůči někomu, kdo ještě před chvílí byl adorován, protože skupině zachránil život, lhostejnost vůči dalšímu, kdo se v zájmu celku obětoval, jen vlažný soucit s někým, kdo přišel o zrak. Lhostejnost, jakou denně prožíváme, lhostejnost, se kterou se denně setkáváme. Důležité je zůstat sám v tramvaji a pokračovat v cestě. Moje tramvaj je modrá a její pasažéři jsou ve svém nejvlastnějším já laskaví. (12.02.2016)

„Na obzoru svítá... vozovna nás vítá.“ Sociologická sonda do fungování společnosti, tramvaj jako symbol sjednocení, naděje a života. Lhostejnost k jednotlivci, vždy nahraditelnému, vlažný soucit s neštěstím druhých, podobenství o válečnými hrůzami traumatizované společnosti, alegorie o nemožnosti existence harmonického společenství bez státu, čili formalizovaných a vymahatelných pravidel. To vše v tramvaji našli ostatní uživatelé. A ano, bylo to tam. Zasunuto pod dřevěnými sedačkami a napěchováno v ukradených pytlích, zavázaných pupeční šňůrou. Kaleidoskop plný střípků a jinotajů. Zatřesu a skládám obrazce. Jsou krásné i divné, barevně ladící i v nesouladu, konejšivé i zneklidňující. Ale... OKÉNKO KALEIDOSKOPU: [][] Ke střípkům nemám žádnou citovou vazbu, Szabó mi to neumožnil. Teprve „v závěru nám konečně kamera dopřeje pobýt v blízkosti každého z jednotlivých cestovatelů a dá mu slovo“ (desEsseintes). Pro mě pozdě. [][] Zamrazilo jen jedinkrát, když si slepá nad kufrem brýlí z Osvětimi ověřovala, že zkušenosti jsou nepřenosné a prozřít se nedá cizíma očima. [][] Zaujala manipulace s ručičkami hodin, kvůli „vyššímu zájmu“, viz moderní zhůvěřilost, úředně nařízený letní a zimní čas. [][] K  sobě do tramvaje mě to nevtáhlo, zůstal jsem venku a jen tlačil. Tři subjektivní hvězdy, ale za brýle a 50 odstínů žluté přihodím i čtvrtou. (23.10.2023)

Přes velmi deprimující momenty překvapivě pozitivní road movie (resp. tram movie) o skupině lidí bez domova, kteří naleznou na břehu jezera převrácenou tramvaj, nasadí ji na koleje a vydají se směrem k tušenému městu. Skupina „tramvajových tuláků“ je zpočátku velmi heterogenní a jak nabírá další a další pasažéry, homogenizuje se... Výrazné charaktery jsou postupně „zlikvidovány“ (či oslepeny) a ze skupiny se stává fungující tým zdánlivě zcela rozdílných lidí různého věku a zřejmě i společenského zařazení. Minulost postav vytušíme jen ze specifických sekvencí memorování, kdy ze sebe jednotlivci neočekávaně vychrlí desítky vět naučeného textu. Jeden z filmů, o kterých jsem nikdy dřív neslyšel, ale o to více mě překvapil a budu ho doporučovat, jak jen to půjde. (22.04.2007)

Zajímavá alegorie o putovaní pestrých existencí (každá má jiné encyklopedické znalosti) se žlutou tramvaji neboli šalinou neboli električkou. Jakoby postapokaptytické putování, ale i když 2. světová válka byla taky nemilou apokalypsou. Navíc Maďarsko bylo v týmu, který v této válce skončil až druhý. Jen název Budapeštské povídky mi přišel trochu podivný, protože Budín a Pešt se objeví pouze v začátečních titulcích na dobových záběrech za částečných zvuků Pochodu Radeckého. (12.02.2016)

Příběh, který je cítit člověčinou. Drama na malém oraničeném prostoru, kde se oderávají drobné všední příběy i zásadní životní předěly. Příběh z těžké poválečné doby, který má v sobě kus poezie a dokáže i pohladit.                                               Challenge Tour říjen 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.10.2015)