Ďáblova krása

Přiznávám, že tento pozoruhodný film jsem viděl kdysi opravdu dávno v polozapomenutém cyklu z historie světového filmu, který sám je dnes historií. Konferoval ho filmový historik Alexander Goldscheider pod názvem - za protokolární přesnost neručím - MALÁ SVĚTOVÁ HISTORIE (Malá historie světového filmu). ĎÁBLOVA KRÁSA byla uváděna k připomenutí osobnosti René Claira a nejvíce mě z ní fascinovala elegance provedení, stylem spadající - a současně i přesahující - čtyřicátá léta a s tím i fascinující herec mého dětství a mládí - tragický Gérarde Philipe. Faustovský problém tu byl pojednán s francouzskou noblesou a jemností, i ďábel byl vlastně uhlazený. A Faustovo vítězství - ne tragédie, vítězství kritického myšlení, které dokázalo neztratit kontakt se skutečností a lidstvím, to vlastně bylo vítězství nad temnotou, kterou tehdy zosobňoval nacismus a nacismem prosáklé němectví, které během sedmdesáti let dokázalo v Evropě rozpoutat tři - nebo i čtyři - krvavé války. To, co uvádím, samozřejmě není zcela přesné, ale i dnes zůstávají tyto reminiscence stále živé a zřejmě jsou živější víc, než by si naše současnost byla ochotna připustit. Clairova ĎÁBLOVA KRÁSA dokázala tu dobu a jejího ducha v sobě soustředit v pozoruhodném tvaru, v krystalu, který si i po sebepedantnějších výbrusech zachovává lesk a kvalitu původního tvaru. Bylo by dobré mít opakovaně možnost si tuto zkušenost připomínat i po desetiletích. (02.03.2008)

Variace na faustovské téma, sice volnější, ale stejně závažná a vypointovaná jako předloha. V příběhu na téma, staré jako lidstvo samo, o touze člověka po štěstí a moci nad svým osudem, proti sobě stojí Gérard Philipe a Michel Simon. První je krásný, křehký i démonický, druhý pak především démonický. Triky odpovídají době vzniku, a zároveň jasně dokazují, že k vytvoření působivého příběhu počítačů netřeba (a že ani technika x-té generace nezachrání film, který příběh postrádá). Dramatická linie je místy nevtíravě prosvětlena jemným humorem, který ovšem nijak nezlehčuje základní myšlenku, totiž že když jde o duši, jde o dost, a že ďábel není protivník, kterého je radno podceňovat. A Gérardovy oči v posledním záběru jasně vypovídají, že takový boj smysl má. (04.01.2012)

Všechna sláva polní kvítí. Tenhle faust císařovsko-pekařského stylu se mi i přes skvělý původní dabing nelíbil. Kdyby do života profesorova zasáhl Mefistofeles toliko dvakrát, a nechal příběh volně plynout, bylo by vše v pořádku. To věčné prolínání mladého se starým, pletení jsoucna a snoví, bylo matoucí, nudné a uspávající. Faust dokoukán asi na po osmé... (07.11.2015)

Ďáblova krása se v 80. letech několikrát objevila na čt dvojce jako zástupce staré francouzské kinematografie a pokaždé to pro mě znamenalo filmový svátek. Tahle faustovská komedie má v sobě prostě švih a eleganci. Clair jí dodal svižnost a duchaplné dialogy. Michel Simon byl dokonalým, charizmatickým ďáblem a Gérard Philipe neuvěřitelně sympatickým Faustem, takže jsem jim pokaždé odpustil i ten happy end...Celkový dojem 80 %. (06.05.2007)

Tenhle film je podle mě sladkou prohrou. Je elegantní, s výbornou hudbou a kamerou, herci jsou okouzlující - ano, samozřejmě, v čele s Gérardem Philipem, ale ani ostatní nezapadnou. Herecky až ohromující je Gérard Philip a jeho stařecké pohyby v mladém těle, stejně jako starý, nemocný a unavený Michel Simon a jeho proměna ve vitálního chlapíka s ďábelskou jiskrou. Převyprávění faustovského příběhu je křišťálově jednoduché, ale proč ne, je to pohádka a takové můžou být i naivní. Jenomže je to příliš upovídané, příliš polopatistické. Navíc postava Fausta se hlavně ke konci, kterým vše graduje, ztrácí a hlavní hrdinkou se tak stává Markétka. Faust je v tomhle podání nehrdinská postava, která se nechá spíš Ďáblem vláčet, než by se mu výrazněji vzpouzela. /12. 9. 13./ (12.09.2013)