Láska šílená

Skutočný príbeh dvoch skutočných šialencov. Básnikovi Heinrichovi von Kleist síce postavili nejaké tie sochy a pomníky, ale v hlave to určite nemal v poriadku, keď si vyhľadával osoby, ktoré sa s ním pôjdu skántriť. A jednu takú blbku žiaľ našiel. Celý film je o speve, hre na klavíri a dialógoch o tom, ako sa čo najrýchlejšie odpraviť. V ústredí je hlupák, čo si myslí, že je romantické navádzať niekoho na smrť. Tempo filmu je biedne a výprava žiadna. (31.10.2022)

Akože kvalitný, poctivo rozvíjaný európsky art, ktorý však v trendovej rovine hrá viac na pózerskú strunu a na moc okatý chlad. Ten sa prejavuje takmer vo všetkom. Mladý muž usilujúci sa vziať si pod náruč druhú hrejivú dušu, ktorá by zdieľala jeho utrpenie. Tá sa k nemu privinie len pod záštitou zistenej vlastnej (takmer) nevyliečiteľnej choroby, pričom, pokiaľ oni dvaja stelesňujú prílišnú chladivosť a opak potrebnej emfatickosti prejavujúcej sa v každom jednom aspekte (až to pôsobí moc tendenčne), ich okolie je potom snáď až chladiarensky box. Trošku silené, dramatické kľúče Michaela Hanekeho, avšak s menšou razanciou ľudskej bezohladnosti vyplývajúcej z vygradovanej dramaturgie, a menšími, vizuálne pôsobivými scénami. Skôr tradičný drámový festivalový reprezentant než jeho hnací motor. (25.10.2017)

Zajímavý příběh, který je zasazený do nečekaného prostředí, i když je pravda, že právě díky době funguje trochu jinak, než jak by fungoval v době současné. Přesto si nemohu pomoct, ale jako kdyby stál snímek na určité karikatuře, jako kdyby to celé byla jenom dramatická póza, která nakonec nefunguje. (26.05.2016)

Úvod: kdybych před měsícem neviděl režisérčin film Lurdy, dal bych bez mrknutí oka pět hvězd. - Fou ve spojení s amour (viz třeba folie á deux - bláznovství ve dvou), neznamená ani tak lásku šílenou, jako bláznivou, pomatenou, ale také bezuzdnou či hříšnou, každopádně ne-obvyklou. Heinrichova (von Kleistova) posedlost, kterou považuje za lásku, a která možná i láskou je, se navenek projevuje symptomem: "Dej přednost smrti se mnou, než životu s někým jiným." Tento příkaz/přikázání se zřejmně odvíjí v jeho nevíře k možnosti pozitivního uspořádání lidských věcí, především ve věci spravedlivého posuzování lidských činů (viz jeho díla Prinz Friedrich von Homburg nebo Michael Kohlhaas; viz též nepříliš zdařilý film s Madsem Mikkelsenem). - Rakouská (zdůrazňuji) režisérka Jessica Hausnerová ve svém esteticky stylizovaném dramatu používá několika podvratných manipulací; snad ve shodě s Kleistem (viz Űber das Marionettentheater) jsou její postavy vedené, čímž se sice stávají tělesně i duševně toporné, mají však ustálený rázovitý charakter figurek Karla Spitzwega (spíše než oduševnělých holandských malířů této doby). Dále je zde všude prosakující ironie, která mi sice není milá a nemyslím si, že je vždy na místě, tvoří však tmel celého díla. Vlastnosti, které jsou této ironii podrobeny, jako je sebekázeň, oddanost, klidná mluva a přímočaré jednání, by v jiném případě sloužit jako vzor společenských mravů. - Hlavní postavou tu ovšem není Heinrich, ale jeho (ve skutečnosti milenka, zde pouhá přítelkyně) Henrietta Voglerová; jí se však již věnovat nebudu, byl by to spoiler. (07.01.2018)

Hlubinná groteska Jessicy Hausner mě nadchla především svou úsporností a režijním minimalismem – a přísností. Žádné okázalé hyperboly, žádná zjevná dvojznačnost – odstup se zde projevuje nejvýše jen jako chvění (životního) stylu a nejčastěji jej nese loutková stylizace postav, které se různě vztahují k životu, zatímco o něm nemají sebemenší představu a uzavírají se ve svém jevišti (které je zároveň dějištěm pověsti i hledištěm). Nenápadná komičnost makabrální koketerie nepovstává z přehrávání, z erupcí nesmyslu, ale naopak – z kontextu důsledně zastávaných pozic – z rétoriky, stylu a imaginace, ba té především. Právě tak tento snímek není jen dílem filmovým, ale i divadelním a malířským. Celek současně evokuje divadelní představení i procházku historickou galerií, kunstkamerou. Režisérka scény komponuje jako biedermeierské obrazy: obličeje se umrtvují do olejových tváří, těla se v osvojených pózách nesou mezi zátišími a vytvářejí bezobsažné ideogramy společenských událostí – právě jako na salonních obrazech. Omezenost jednání, meze (prkennost) vzruchů a (dřevěnost) afektů proměňuje hrdiny na loutky a celek na pimprlové divadélko: kroužení okolo smrti zaslepuje všechen zbývající život, který básníkovi přichází nebásnický a ženě neněžný (nemocný); jak se na večerních soaré perzifluje umění, tak se dokonale rýmuje s tím, jak se ti múzicky cítící (se) snaží konečně nereprodukovat, ale ztělesnit – a tak trnou – věčně. Život i smrt se v těchto umělých rámcích distancují jako eventuality měšťanského rozvoje, ne nepodobny daním, společenským reformám a revolucím, a dojde-li na ně, vyvolá to zákonitě žaludeční nevolnost (a právě tak i sebevražda jako dráždivá možnost se svou reálností příliš podobá všem unavujícím danostem). (08.02.2020)