Koyaanisqatsi

Celá série je skvělá, vyjímečná Glassova hudba + obraz + Reggiův dotek. 21.11.2006 - jsem velice překvapen a rád, že se alespoň jeden film ze série qatsi dostal do TOP200 na ČSFD, je to neuvěřitelné - koyaanisqatsi má tvrdou slupku, nepustí vás dál hned, první půlku filmu je možno propřemýšlet nebo prospat - pokud se ale necháte naladit, dostane Vás poslední půlhodina filmu, která je GENIÁLNÍ... Rád bych ale podotknul, že například Naqoyqatsi nebo i Baraka jsou minimálně na stejně dobré úrovni a všem je krom tohoto filmu vřele doporučuji. 9/10 (19.12.2005)

Jako hrdý majitel mimořádně vytříbeného kulturního nevkusu musím s tímto dílem vyjádřit takřka absolutní nespokojenost. Mimo protokol se sice přiznám, že plně rozumím nadšení filmových fajnšmekrů, ale pro mne jsou bezdějové snímky ztrátou času a ani umístění v TOP 300 ze mne nemůže učinit pokryteckého rozdavače hvězd. Zpomalené mraky, zrychlení lidé, stále opakované jednoduché hudební motivy ani ve své podstatě triviální poselství nejsou ničím, co by mohlo přemoci pocit z nudou usínajících očí. Na reprezentativním vzorku dvou běžných diváků, kterým jsem dal část tohoto dokumentu ochutnat, jsem se přesvědčil, že hodnocení 86% je způsobeno zejména tím, že obyčejní filmoví fandové by se na něco podobného nikdy nepodívali (a tudíž to ani nehodnotili). (29.10.2011)

Ide o zaujímavý "environmentálny" dokument, na svoju dobu, jedinečný s vynikajúcim mixom synthwave a klasickej hudby. Soundtrack udržoval moju pozornosť počas celej doby, čo sa však o samotnej snímke nedá povedať. Hoci je Koyaanisqatsi jedno obrovské posolstvo ktoré sa svojim obsahom musí dotknúť každého jedného obyvateľa našej planéty, prvá polovica mala veľmi pomalé tempo, dlhočizné zábery na objekty ma nefascinovali až tak ako by som očakával. Za to druhá polovica si napravila renomé. Vynikajúce timelapse zábery ma ohurovali až som takmer onemel. Lepšie zachytené zábery tohoto typu som doteraz ešte nikde inde nevidel, bravó. (04.01.2019)

Strhující filmové podobenství beze slov o světě >vymknutém z kloubů< ... Naprosto fenomenální spojení obrazových koláží filmového vizionáře Godfreye Reggia s kongeniálními zvukovými plochami minimalistického hudebního mága Philla Glasse. Zásadní artistně-filmový počin první poloviny osumdesátých let, našincem vnímaný v dobách husákovského kulturního temna na polooficiálních videoprojekcích v obskurně-svazáckých brněnských klubech jako byl třeba Essenc coby zjevení z jiného světa... - - - P.S. Skvělý soundtrack obstojí i jako samostatné hudební dílo bez spojení s obrazem, dle mého jedno ze zásadních alb Philla Glasse. - - - P.P.S. Zařazení tohoto filmu do dokumentárního žánru mi nepřipadá zrovna nejšťastnější, leč budiž. Proč se však administrátoři ČSFD zuby nehty brání příjmou fakt, že jde minimálně rovnocenně o film HUDEBNÍ mi zůstává záhadou... :-( (31.05.2006)

Toto dokumentární dílo, které už ve svém názvu kóduje jakési poselství, by mohlo být a priori snadno vnímáno jako do jisté míry manipulativní ‚‚nejasná zpráva o konci světa‘‘. V průběhu celého filmu je divákovi odprezentován nespočet obrazových podnětů podkreslených hudbou s nádechem osudovosti. Po hodině a půl tedy divák může být více či méně nenápadně dotlačen do určitého stavu úzkosti, k sebezpytujícímu zamyšlení nad sebou a zbytkem světa. Leckterý odolnější jedinec však může mít tendence nad filmem rovnou zlomit hůl a odsoudit ho coby prvoplánový, napravitelsky-apokalyptický snímek se spoustou nudných a až depresivně zdlouhavých záběrů, útočících na lidské svědomí. Zpočátku rušivá repetitivnost a stejnost některých záběrů dává divákovi nezvykle mnoho prostoru k zamyšlení a ne každý má na to dostatek odhodlání a trpělivosti. Také v porovnání s ‚‚mladší sestřenicí‘‘ filmu Barakou se Koyaanisqatsi může zdát šedivější, jednotvárnější a (co si budeme povídat) zkrátka nudnější. Je ale potřeba si uvědomit, že každý z dokumentů je o něčem jiném, poukazuje na jiný aspekt života na zemi a není tak moc objektivně možné je vůči sobě měřit. Koyaanisqatsi má stejně jako Baraka spoustu barev, jen je aranžuje do obrazů v jiném stylu, který samozřejmě nemusí vyhovovat každému a mnohdy zobrazuje věci, které bychom radši neviděli vůbec. Divák je tak zahnán do kouta, a byť jsou scény industriální a demoliční balancovány výjevy nejrůznějších přírodních krás a fantastických výsledků lidské práce, může mu po zhlédnutí zůstat pocit viny a neurčitého nařčení. Dle mého názoru má ale ona ‚‚prvoplánovitost‘‘ v dokumentu své místo. Velmi si cením nadčasovosti snímku, a ačkoliv mi během sledování hlavou prošlo hned několik stanovisek, výsledným dojmem z filmu nebylo vzteklé zavržení, ani neutuchající provinilost či touha zachránit svět, nýbrž podnět k širšímu náhledu i na obyčejné každodenní objekty a rutinní činnosti, kterých se den co den účastníme. (23.11.2014)