K oblakům vzhlížíme

Ráďa vlastně nemá práci, pár peněz ale zřejmě v prkenici najde a velice rád je utrácí za benzín, cigarety a chlast na tuning srazy. Na těch se svým polorozpadlým onálepkovaným Ford Escortem doufá, že vyhraje soutěž o nejlepší výzdobu a je pak zklamán, že s pouhým LED diodovým páskem uvnitř auta to nevyšlo. "Nevadí," řekne si, "příště to určitě vyjde." První přítelkyně, fanynka "mistrovské a špičkově promyšlené DSSS", ta taky moc nevydělá, vymýšlí jak ojebat systém sociálních dávek, protože "morgoši to taky tak maj, tak proče né já?" Práce pokojské v Německu jí vynese něco málo přes 500 korun za pracovní den, očividně jí to stačí, nicméně má malou holčičku, kvůli níž pravděpodobně nijak motivovaná k lepšímu výdělku není. Druhá Ráďova přítelkyně (tu první opustil, protože měla cikánský přízvuk v hlase a byla hnusná, samozřejmě "povahově") už je na tom o něco lépe, opravdu pracuje a možná má v hlavě nasráno o něco míň. No jo, ale taky dohromady nemá co říct. On vlastně nikdo nemá moc co říct a jediná osoba, která v dokumentu použije i jinou větu, než pouze tu holou, je Ráďova maminka, která vidí o něco dál než jen k sousedům za plot a snaží se Ráďovi domluvit, aby udělal něco se svým životem. Ale světe div se, jako každá správná a milující matka prostě nevidí, že synáček zkrátka dělat nechce a že má v hlavě vypatláno dost na to, aby řekl, že nikoho jezdit autobusem nevidí, že všechny vidí jezdit jen v autech, tak on bude taky jezdit jenom v autě. To chlapec opravdu myslí vážně a nestydí se. Proč taky? Jak by se mohl stydět člověk, který vlastně ani není schopen pochopit základní mechanismy světa a života? Když si někdo neuvědomuje, že má peníze sotva na to, aby měl co žrát, a i přes svou lásku k autu pak stejně není schopen si ho umýt sám, naopak s ním jede do myčky a tam ho prožene programem, který stojí přesně takovou sumu, kterou dá dohromady z posledních drobných, co najde v kapse, když si tohle neuvědomuje, pak mu opravdu nepřijde vůbec nic divného na tom, že si plánuje oběd v podobě sekané v housce z Kauflandu za posledních 25 korun. Ráďa je jen tupý produkt současného světa, kde materiální věc je víc než život, a kde by každý pořád chtěl něco dalšího a dalšího a víc a víc, aniž by pro to něco udělal. Nebo si snad myslíte, že Ráďovo zoufalé shánění místa ještěrkáře značí jeho oddanost umění řídit volantem nějaký stroj? Túdle! Je to prostě jen flek, na kterým se neumažete, celej den sedíte a mozol si tak uděláte maximálně jen na prdeli, a i pak ten mozol budete mít hezky v teple, a to Ráďa moc dobře ví. Víte, nechci být hnusný, opravdu ne, ale řekl bych, že Ráďa má malý péro, a to auto mu to vynahrazuje. A ta kokakola a tulamórka co si kupuje, i když počítá každou korunu, ta taky. A cigára jakbysmet, každá cigareta, když ji kouříte, je nakonec vždycky menší, než i to nejmenší mužské přirození, to pak dělá blbečkům dobře; blbečkům, co se producírují ve směšně natuněných stodvacítkách a jiných podobných mašinkách, do toho jim přehlušeně hraje hudba přednostně udělaná pro vymaštěné jednotlivce (tato hudba navíc zvyšuje koeficient úbytku intelektu), a co je nejhorší: blbečkům, kterým vůbec nepřijde pitomý si zapálit v uzavřené místnosti, kde si hrají tříleté děti (to prosím neberte jakože bych bral za blbečky všechny kuřáky, to vůbec ne, sám jsem kuřák, ale abych vyhuloval dětem pod nos, to bych musel roztrhat své vysvědčení už z první třídy). (12.12.2015) (méně) (více)

Podobně jako jsem měl nedávno u dokumentu Amerika pocit, že není ani tak o trampingu, jako o jeho samotném autorovi, zde jsem se až téměř neubránil zklamání z toho, že to není ani tak dokument o tuningu, jako o jednom intelektuálně nekomplikovaném klukovi ze severních Čech (a je samozřejmě opodstatněné se ptát, zda je nosné točit film o někom, kdo se neliší od tisíců jemu podobných lidí z jeho regionu). V tomto smyslu mi tento film tak trochu připomněl časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové o podobných lůzrech, byť tento se odehrává na mnohem kratší časové ploše. Nakonec jsem ale tento film shledal zcela fascinující a strašně mě bavilo na něj koukat (dílem i proto, že se sám strašně zajímám o auta). A nikdy mě nepřestane udivovat, co vede určitý typ lidí k tomu, že do svého života pustí kameru, jejímž prostřednictvím se přede všemi dokonale znemožní, protože pro mě je něco takového prostě nemyslitelné (říkám si to u všech pořadů typu Prostřeno, Výměna manželek, apod., a říkal jsem si to i zde - co proboha toho kluka přesvědčilo, aby nechal filmaře takto voyeursky nahlédnout do svého života? To skutečně tak postrádá elementární stopy sebereflexe a soudnosti, nebo mu prostě jenom za to něco dali na benzín? Vždyť každého, kdo tenhle film uvidí, musí přece úplně praštit do očí, jak ten kluk marní svůj život, a že takhle se přece žít nedá! Proč to nevidí on sám? Proč lidi jako on lezou do televize, aby se jim všichni ostatní jen smáli? Zmínil jsem, že na mě dokument působil neobyčejně voyeursky - je to kvůli jeho formě: ve filmu zcela chybí jakýkoli autorský komentář v podobě voiceoveru a všichni protagonisté působí dojmem, jako by přítomnost kamery a štábu vůbec neregistrovali, ačkoli jsou často zachyceni ve velmi soukromých okamžicích (jediný moment, kdy hlavní postava dá nějak najevo, že registruje přítomnost kamery, nastane v jedné scéně, kdy předjede auto, v němž sedí kameraman). Musím říct, že mě tenhle typ českých dokumentů hodně baví, a že mě vždy přiměje ke spoustě přemýšlení o současném světě - konkrétně v tomto filmu je velkých témat spousta, a inteligentní člověk si v tom najde hodně látky k reflexi (která paradoxně tak chybí hlavní postavě - pod svícnem bývá největší tma). Výborný dokument, který budu z hlavy dostávat hodně dlouho. I když určité výhrady bych si k fimu našel - přes všechnu tu zdánlivou nezaujatost dokumentu považuji za téměř jisté, že se Dušek svému hrdinovi vysmívá (už jenom samotný titul filmu, odkazující na 2 scény, v nichž postavy sledují ubohoučký ohňostroj na tuningovém srazu, je výsměchem přímo prostoupený - a sice tím archaizujícím přehozením slovesa za předmět, což vyvolává zesměšňující dojem, ne nepodobný veršům Jana Nerudy o žabách pozorujících noční oblohu, kdy nás rozesmívá kontrast mezi vznešeností formy a banálností cituace - na tomtéž je postaveno i Vančurovo Rozmarné léto) - nějak ve smyslu vzdělaného a dobře situovaného Pražáka, který posměšně ukazuje na lidi, co mají hluboko do kapsy a žijí v bezútěšném světě paneláků, mizerně placené práce a nulových perspektiv, komentujíc je slovy "Jen se podívejte na ty prosťáčky, jak málo jim stačí ke štěstí! Vietnamské gelovky, pašovaná cíga, rozpadlý Escort, pár rachejtlí na nebi - jak uboze jejich radosti kontrastují s těmi mými! To podle mě není úplně fér). P.S. Po dnešku si na lidi s účkem na espézetce dávám ještě většího majzla. (31.10.2015) (méně) (více)