Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna

Odľahlý sever Ruska a bežný život v jednej z jeho dedín, oddelenej jazerom od civilizácie. Odlesky aktuálnej doby tam prichádzajú s fázovým posunom, ale prichádzajú. Zdanlivo nemenný životný rytmus preto pozvoľne podlieha zmenám. Zo životom kypiacej školy je dnes rozpadávajúca ruina, pribúdajú opustené drevené domy. Istý post nemá ani poštár - spojivo s vonkajším svetom. Nadriadených príliš netrápi krádež motora z lodi - jediného prostriedku, ktorým môže doručovať zásielky listov a potravín. "Peniaze nám chodia, v obchodoch je čo kúpiť, len ľudia prestali byť ľuďmi." Silné 4. (09.12.2020)

Lyrická přírodní meditace nad Ruskem, jeho minulostí a budoucností, dokumentuje prostý život listonoše, od kterého se v odlehlých končinách žádá více než pouhé doručování dopisů. Film, který oslavuje vlastenectví, obyčejnost a vesnický způsob života, se může pyšnit zejména uhrančivými plnými barvami kamery a širokými přírodními scenériemi. 6/10 [KVIFF 2015] (04.07.2015)

Obsahová stránka filmu síce toho moc nerieši, vlastne tu nie je skoro žiaden príbeh ani zápletka (ak si odmyslíme tú krádež motora), no formálna stránka bola dokonalá - mohol som oči nechať na tej nádhere. Precízna a naturálne nasnímaná sondáž do obyčajného života obyčajných ľudí kdesi ďaleko na severe Ruska. Autencititu snímku vo veľkej miere zvyšuje aj účinkovanie nehercov. Na slabší nadpriemer to bohato stačí. 70/100 (16.04.2018)

Snímok o bežných starostiach každodenného života mimo mestskú civilizáciu, spracovaný atypickým spôsobom, nie bežným, na aký je divák zvyknutý. Nie, že by sa celý film nič nedialo, no to čo sa dialo, nijak nezaujalo. Na mňa príliš nezáživné, všeobecne poňaté, bez konkrétneho “konfliktu”, ktorý by vo mne vyvolal akékoľvek emócie. Ja som sa nudil .. (02.02.2018)

Vidím v tom pokračování tradice Tarkovského, zcela samozřejmé, na Tarkovském nezávislé - Končalovskij je generace režisérů cinema verité, není mystik ani mudřec, hovoří o lásce k životu, o nádheře přírody a i pro ošklivost toho, co si okolo sebe budujeme za pasti, nachází porozumění. Oproti Zvjagincevovi není dokonale prokomponovaný, je stará škola, netlačí na pilu, zřejmě už si to odbyl (poslední díly Sibiriády...), všechno je samozřejmě hladké, lehké, mistrovské, nezatěžkané a přesto hluboké a bolavé - bez zbytečných smrtí postav a osudových háčků scénáře. Nedávno jsem viděl Končalovského Asju, která se nevdala a mám pocit, že tohle je jeho návrat k ní - vv barvě a mistrovském gestu. Kenozero je nádhera i bída. Myslím, že to co mělo být řečeno jde z tohoto filmu beze zbytku pochopit. (14.01.2018)