Hrají:
Václav Havel, Josef Janíček, Pavel Zajíček, Milan Knížák, Milan Mejla Hlavsa (a.z.), Ivan Martin Jirous (a.z.), František Stárek, Vratislav Brabenec, Dana Němcová, Ivan Král, Pavel Kohout (více)Obsahy(2)
Paralelní kultura stále existuje a pětadvacet let po pádu komunistického režimu dokonce prožívá časy renesance. Nový dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Česká televize začíná na podzim 2014 vysílat nový dokumentární cyklus, který vznikl v Tvůrčí producentské skupině Lenky Polákové. Ve čtyřiceti dílech mapují jeho tvůrci neoficiální kulturní proud, žánry i významné osobnosti – od 40. let až do současnosti. Akcentují při tom podíl undergroundu na zápase o lidskou svobodu, nezávislost a demokracii.
Spoluautory cyklu jsou dokumentaristé Břetislav Rychlík a Jiří Fiedor a vydavatel undergroundového časopisu VOKNO František Čuňas Stárek. Na natáčení se podíleli čtyři režiséři – Jana Chytilová, Jiří Fiedor, Václav Křístek a Břetislav Rychlík.
Jedním z hlavních podnětů pro vznik tohoto pořadu byly nejen odchody klíčových osobností novodobých českých a československých dějin, které byly spojeny s undergroundem, podílely se na jeho činnosti, nebo se jej snažily propagovat ve světě, ale také nadcházející výročí listopadových událostí.
„Tento projekt se připravoval poměrně dlouho a motivací byla celá řada. Asi nejsilnějším motivem byl pocit dluhu, který dlouhodobě má česká společnost k undergroundu jako takovému. Většina lidí nic neví o jeho hodnotách, příbězích a v mnoha případech i velmi drsných historických a politických souvislostech," říká dramaturg cyklu Josef Albrecht.
Cyklus chce poprvé komplexně zdokumentovat českou undergroundovou kulturu jako jev kulturně historický, ale také sociologický a politický. Televizní obrazovka poskytne prostor tomuto nezávislému kulturnímu fenoménu i jeho představitelům, kteří byli často šikanováni minulým režimem. Projekt vznikal v autentickém prostředí žijících aktérů, na festivalech, v komunitách a na různých akcích, využívá filmových, amatérských i oficiálních, materiálů včetně dobových propagandistických filmů nebo materiálů StB. Pracuje i s unikátními materiály a svědectvím pamětníků žijících v zahraničí. S žádostí o poskytnutí soukromých archivů oslovili tvůrci i televizní diváky.
(Česká televize)
Recenze (28)
Viděl sem asi 3 díly. Musím říct, že tohle téma mě dost zajímá, páč není moc dokumentů o tom, jaký to bylo bejt rebel v tý bolševický době. Jediný co tak trochu nechápu jsou ty hudební skupiny. Všechny ukázky písniček těch nezmánejch kapel (kromě Plastik People) jsou pro mě v podstatě neposlouchatelný. Nemá to pořádnej ritmus, je to složitý, přeplácaný a textově uplně o ničem. To samý Plastici, jo beru to jako legendu, která se vzepřela komančům, za to klobouk dolů. Ale při poslechu týhle kapely (schodou okolností zase na festu v Trutnově) mi běhá mráz po zádech, ale né takovej ten hezkej mráz, ale pěkně mrazivej mráz, bléé :o). Poslední díl co sem viděl, tak byl právě o Trutnovským festu, o Geronimoj atd... Celkem dost novejch a zajímavejch informací se člověk dozví. Docela by mě zajímalo, kdyby v týhle době hrála undegroud fakt kvalitní kapela, o kterou by měli lidi velkej zájem. Jak by si s tím soudruzi poradili. Na ostrovech tou dobou řídili Iron Maiden, v USA Metallica a u nás Plastici? Proč proboha? ()
Viděl jsem jen díl s Voknem. Hvězdičky jsou čistě za zásluhu, že příštím generacím zůstane (snad nějak tématicky soustavná) série vzpomínkových záznamů přímých účastníků onoho bájného a báječného světa. Jinak mě dokument dost zklamal. Když je něco fenomén underground, tak to snad přece není jedna parta o něco se pokoušejících, od normalizované společnosti i od "disidentského establišmentu" se distancujících mániček. Chci říct: nejsou jen Plastici a pár jiných kapel, jsou i jejich posluchači, mlácení na koncertech estébáky. V tomto případě: nejsou jen autoři Vokna, jsou i jeho lokální dealeři a čtenáři. Kde jsou? Jak žili? Co to vše pro ně znamenalo? Lze konstatovat nějakou sounáležitost, nebo jde většinou jen o více či méně režimu vzdorující jednotlivce? Nebo navenek zcela konformní, jen potajmu zakázané ovoce okoušející? Nevíme. Místo toho máme možnost po sto padesáté poslouchat Čuňasovy monology, jak tenkrát s Magorem a spol. válčili a po sto šedesáté historku o tom, jak mu v base Televizní noviny oznámily, že je propuštěn. Máme možnost slyšet i jiné Voknaře, ale ani jednou ve vzájemném rozhovoru, ačkoli bylo naznačeno pár různic. Neexistuje žádný pojící (natož kritický) komentář, nic než vzpomínkové monology a pár obrázků. A vlastně ani o obsahu těch Voken se toho nedovídáme příliš mnoho. Autoři místo pokusu o skutečný dokument např. ilustrují hovor o distribuci Vokna záběry sinic a sídlišť z jedoucího auta, které patrně pořídili cestou na natáčení. A když se znovu zmiňuje způsob distribuce, co nám nabídnou? No ano, další záběry silnic, tramvajových trolejí a sídlištních oken. Samozřejmě mohu doufat, že nějaký širší kontext "fenoménu underground" (a co to vlastně je? jsou to ti, kteří sami sebe nazývají "androš"?) se v rámci tak dlouhého seriálu řeší. Ale moc tomu nevěřím, jestliže jsou autoři schopni místo zmíněných otázek či alespoň jednoho živého tehdejšího čtenáře Vokna nabídnout živého současného soudce okresního soudu, který v cca půlminutovém vystoupení v příslušné budově ubezpečuje za Čuňasova dozoru natáčecí štáb, že kauza Vokno je historicky nejvýznamnější případ, který se zde kdy projednával. Co to doprdele má bejt? (Nehledě k tomu, že musím uznat některé zdejší protivné komentáře za právoplatné a zvláště gudaulin přispívá k dokumentaci androše podstatněji než celých těch mnou viděných 50 minut.) ()
No, vlastně jsem viděl jenom jeden díl Fenomén Underground: Není Charty bez "androše" a ten byl solidním shrnutím tehdejší situace. Nevím, jestli 39 dílů není příliš velkorysá dávka, ve které se divák utopí, no, uvidíme. Každopádně jsem povděčen za hjstorické momentky a dobové komentáře. Jo, my žijeme v Praze, to je tam, kde se zjeví Duch sám.. ()
Někdy v roce 1985 jsem objevil Kryla, který mě svými politickými a zároveň kritickými texty fascinoval, a následně jsem začal poslouchat i další písničkáře, kteří stáli v opozici proti režimu. Už tehdy jsem si uvědomoval existenci disentu, ale pojem underground jsem fakticky neznal. První setkání s undergroundem, resp. s tím, co se k němu hlásilo, pro mě mělo přímo hmatatelný rozměr. V roce 1988 jsem se totiž zúčastnil celostátního kola jedné středoškolské soutěže, a to se odehrávalo, jak bylo tehdy zvykem, pod patronací tzv. Socialistického svazu mládeže a vyžadovala některé z dnešního pohledu směšné rituály jako např. nošení svazáckého stejnokroje. Před vstupem do místní hospody jsem si sice moudře sundal provokativní rudou kravatu, leč přítomné máničky pobouřila i moje modrá košile a neomylně mě zařadily někam do opovrhované režimní klaky. Následně mi názorně předvedly, jak vypadá bezmotorové létání v nízkých výškách. Bez ohledu na tuto bolestnou zkušenost bych si k undergroundu cestu stejně nenašel. Byl na mě příliš hlučný, špinavý a začouzený od laciných cigaret. Někdy - z mého pohledu - i zbytečně pozérský. Nejvíc mu v mých očích ale paradoxně ublížila 90. léta, kdy se z povahy revoltující neoficiální podzemní kulturní scéna propojila s nablýskaným oficiálním světem mediálních celebrit a politických špiček. Stalo se tak prostřednictvím Václava Havla a některých osob dřívějšího disentu. Plastici prožívali podivný comeback, i když bylo citelně znát, že hudebně ustrnuli někde v 70. letech a nikam se neposouvají. V určitých kruzích bylo tehdy módní se k jejich odkazu hlásit a patřilo k dobrému tónu navštívit jejich koncert a chlubit se četbou Magorových knih, které obvykle končily někde v koutku knihovny. První díly FU se vezou na sentimentu a odkazu ke klasickému undergroundu 70. a 80. let a paradoxně mi připomněly spíš atmosféru let devadesátých a potvrdily mi, že se pociťově se světem klasického undergroundu míjím a jeho nejsvatější symboly mi jsou spíš protivné. Navíc bezmála 40dílný seriál je na můj vkus příliš rozmáchlý projekt, jehož rozsah mě děsí, nehledě na obsah, který ve mě vyvolává spíš lhostejnost a v některých momentech mě i odpuzuje. Celkový dojem: 45 %. ()
Pro začátek chci jen podotknout, že toto hodnocení se vztahuje pouze na tuto část o kapele The Primitives Group, nikoliv na celý projekt Fenomén Undergroundu. Kdybych měl říci, čím The Primitives Group zaujali, řekl bych především neokoukanou a zábavnou show, která nebyla nijak omezena řekněme kulturními standardy socialistického stylu. Protože hrávali převzaté věci od slavnějších kapel ze zahraničí v angličtině, (například od The Doors, Franka Zappy, a jiné), spíše ve stylu psychedelické hudby, takže jejich vystoupení bylo neuvěřitelně burcující a vždycky ohromila. Jinak řečeno, nezpochybnitelně se vymanili ze všednosti a přinesli něco nového do té doby zcela neslýchaného. Dokonce se zdá a snad je to i pravděpodobné, že některé atributy jejich show možná okopírovala americká rocková kapela Kiss, která přišla na hudební scénu až mnohem později. Podle mého názoru, zřejmě nejlepší undergroundová kapela v Československu koncem šedesátých let. Přestože si hluboce vážím názorů významného českého hudebního kritika Jiřího Černého, tak v dokumentu zazněl úsudek, že z hlediska hudební kvality byla kapela Plastic People jaksi výše. S takovým názorem bych si dovolil nesouhlasit. Ačkoliv jsou hodnoceny vysoko, tak já osobně vím bezpečně, že stylovostí a interpretací byla hudba The Primitives Group i při vší jednoduchosti kvalitnějším a navíc mnohem a mnohem silnějším zážitkem. Při pohledu blíže, je víc než určující, že The Primitives Group holdovali především v tomto duchu rockové muzice a o politiku se toho času moc nezajímali. Čímž se od ostatních jiných undergroundových kapel či písničkářů podstatně lišili. ()
Reklama