Trans-Europ-Express

Zlomyslný políček do tváře filmové tvorby, kdy Grilett a spol během krátké cesty vlakem "sestrojí" funkční noirem zavánějící příběh obsahující všechny potřebné žánrové propriety a který je i přes svou sekundární funkci schopný diváka zaujmout a pobavit. Hlavní zde je ovšem posměšné vylíčení samotné tvůrčí činnosti, která ma daleko k nějaké promyšlenosti a ze všeho nejvíce připomínající pejska a kočičku vařící dort ze všeho, co jim zrovinka přijde atraktivní bez ohledu na logiku děje či předchozí události. Úspěšnost takové podvratné činnosti nakonec nejlépe dokumentuje fakt, že mi její platnost zejména co se výroby současných hollywoodských trháků týká už nikdy nikdo nevymluví... (24.03.2012)

Work in progress aneb Mysl, zaměstnávající sebe samu všeobemykající konspirací, se na detaily, nehodící se tomuto výkladu do krámu, zřejmě opravdu nedokáže, ať již po tom touží sebevíce, plně soustředit. A tak s železnou nutností bloudí Robbe-Grillet, bloudí Trintignant/Elias, bloudí divák. Ovšem je to velice příjemné bloudění - navzdory faktu, že si z něj můžu zabloudivší divák (není ostuda se ztratit, zvlášť když se labyrint hýbe) odnést toliko těžce bulvární domněnku, že si Trintignant liboval ve fantazírováni o znásilnění. Inu, kdo se bojí pomluv polykajících pověst i kariéru, nechť se nechová podezřele/neupisuje pochybným (tj. nehotovým) projektům. 80 % (13.07.2022)

Alain Robbe-Grillet komponuje příběh o příběhu (v příběhu) jako sebeironické loutkové divadlo pro dospělé. Směs klišé, z nichž sestávají běžná vyprávění, ze sebe generuje drobná (ale osudová) dramata, z jejichž řídkých švů leze sláma a – nitě. Partička filmařů si tropí žerty z nesmělého herce (či těla, v němž se herec skrývá) tak, že jej jako loutkář vodí svého Kašpárka po různých scénách tedy právě tak, jako spisovatel uvádí svou postavu do různých světů (jak to Richard Weiner krásně, a krásně výsměšně, a krásně hořce vyjádřil na konci povídky O jednorukém člověku). Člověk změněný v loutku, distancovaná bytost, maska, snáší ústrky, dopouští se nejrozmanitějších (zlo)činů, zakouší i slasti, a sama se v loutkářském podání snaží být podobným demiurgem. Jako se svět před ním otevírá jen neúplným slabikářem, který si osvojil, torzovitou řečí, jejíž bílá místa jsou jen naneštěstí nenávratně vybělená, nikoliv dosud neobjevena, tak on sám pojmenovává svou skutečnost jen omezeným počtem slov. Aby vyvážil tento nedostatek, který se rovná tmě, snaží se sám vodit. A když svazuje nevěstku a připoutává ji k posteli, připadá si právě tak jako ti, kteří jej vodí, aniž by si uvědomil, že právě oni vedou jeho prsty a nechávají jej uzlovat. Jako v lekci ze zlomků se i v tomto filmu vše vykrátí a zůstane jediný, příliš čitelný, širokoúhlý tah, přes nějž se nelze dostat k tomu, co by osvobodilo. K prázdnotě. (03.08.2019)

Vzpomněl jsem si na Kinoautomat. První půlka zde byla skvělá, vtipná, radostná. Potom mi trochu přišlo, že je to přestalo bavit. Sémiotické hry, dramaturgické porady - br. Nejlepší byly momenty, kdy se děj vracel, protože došli do slepé uličky. Mohli to šperkovat víc. Někde o Robbe-Grilletovi psali, že používáním pokleslosti došel k přijetí pokleslosti jako své srdcové základny - je to tak - dokud děláme na něco pastiš a držíme si to od těla, není v tom dost lásky. Je tedy důležité si správně vybrat... (09.12.2020)

Jak málo stačí k divákově radosti. Film ve filmu se smyslem pro prolínání reality a fikce, surrealismus a smell nové vlny, Trintignantův tichý antihrdina se slabostí pro znásilňování a najednou máme tu jeden z nejoriginálnějších krimithrillerů 60. a 70. let. Obraz co obraz je čirá filmová dokonalost. (02.09.2010)