Hostinec „U kamenného stolu“

Říká se, že opakování je matka moudrosti, mohu potvrdit, v tomto případě to platí.. Vrátila jsem se k tomuto snímku s odstupem let a jsem za to moc ráda, teprve dnes večer jsem si jej dokázala naplno užít a vychutnat si každou minutu.. Herci i herečky vynikající, nejde nezmínit Rudolfa Hrušínského a Svatopluka Beneše v rolích znesvářených bratrů, zamilovanou hostinskou Jiřinku Šejbalovou, divadelního umělce Jiřího Plachého, opuštěného rybáře Sašu Rašilova, no a samozřejmě rodinku Dynderových se dvěma půvabnými dcerami.. Krásná záležitost s nezaměnitelným kouzlem, milá, vtipná, zábavná.. (30.04.2022)

Ono by se hodnotilo čtyřmi *, kdyby nebylo srovnání s jinými. Takhle musí ta nešťastná nerada dát tři, i když jí to srdce trhá, ale kam by ve srovnání s tím přišli ostatní, že. Jedna nemůže nemilovat paní Šejbalovou v nejlepších letech s jejím mistrem Martensem, když krájí zelí a recituje při tom. Skoro by dala Stanislavu Neumannovi vlastní oběd, jak je mu hladového staříka zpočátku líto. Ono by se šlo se Sašou Rašilovem na ryby a místo toho se musí pátrat po paní hostinské. A jak by si ona dala panáka v tenisovém klubu, pusa jde až šejdrem. A do kterých očí by se to raději dívala, no ne a ne si vybrat. I když jedna by jaksi volila mezi Hrušínským a Benešem - a vybrala si – hádejte…. Kulečníkové sukno je nad poměry jedné a tak to raději nehraje, a tenis už neuběhá. A tak tu musí jedna sedět u počítače a vzpomínat na to, jak by si ráda zahrála kuličky a vyhrála zpět tu duhovou. To ví přece každý, že duhová je za deset hliněných. A pak by mohla jedna zase klidně začít psát spisovně česky v první osobě. Ó, ach ta jedna.. (23.05.2008)

Zdar filmového zpracování Poláčkova románu nespočívá jen ve výborném hereckém obsazení, schopném doslovit ústřední příběh lidským poselstvím, ale i – ba možná především – ve zdařilém scénáři, výborně prostředkujícím spisovatelovu kritickou jazykovou hru. Většina promluv odráží vleklou jazykovou krizi, do níž propadla mluva a za níž nejvíce utrpěl dialog jako mezilidské poznání, srozumění a sdílení v devatenáctém století. Fráze, frazeologismy a pasivní větné konstrukce přetrhují vztahy mezi lidmi, izolují a vedou k nečekaně hloupému jednání a chování. Ojedinělé trsy upřímnosti v tomto klimatu usychají a záhy imitují život za pomoci stejných divadelních praktik, které si již osvojili ti, jejichž řeč zvala za své. (23.02.2019)

Jestliže je Poláčkův Hostinec považován za jeden z nejlepších humoristických románů vůbec, film jej má a musí následovat. Proč? Zachovává totiž s obdivuhodnou bravurou všechny atributy Poláčkova díla, přitom je ale svrchovaně autentický a moderní zároveň. Není to žádná amorfní literární pieta, naopak. Ozývá se v něm výsměch maloměstské šedi a stereotypu, ale současně je oslavou krásy a kouzla lidského mládí. Výtečně rozehraná partie elitních zástupců českého hereckého Olympu potom dává příležitost k plynulé souhře mezi starší (Šejbalová, Šlemrová, Rašilov, neodolatelný Neumann, Plachý) i mladší (Hrušínský, Beneš, Chvalina, Špidla, samozřejmě obě Dagmary) generací, přičemž některé dialogy či repliky se díky tomu navždy zařadí do jakési kolektivní paměti národa. Dílo vracející se do dob (ne)dávno minulých, rýsujíc před diváky hravou atmosféru ospalého lázeňského městečka vytrženého z letargie nečekaným manželským rozkolem, vzbudilo negativní ohlas především u tehdejší (komunistické) kritiky, která film jednomyslně sepsula jako nepatřičný odkaz minulosti. Že nebyla v právu, je zřejmé. Filmový Hostinec je jednou z posledních svobodných vzpomínek na zlaté časy masarykovského Českoslovenka v době, kdy byl Masaryk a prvorepublikový status quo určen k okamžité likvidaci. (05.10.2008)

Staré české komedie jsou prostě krásné a ukazuje se na nich, jak něžný a pěkný smysl pro humor jsme tenkrát měli. Bohužel v současné době už to neplatí. Pánové Hrušínský a Beneš jsou v roli bratrů neodolatelní, a to i díky situacím, do kterých se dostávají. Zábavné, roztomilé, ale také nápadité a originální. (05.08.2015)