Solino

Pěkný a pohodový film se špetkou dramatu a napětí. Zkrátka ze života. Italská rodina se dvěma syny emigruje do průmyslového Německa za prací a za štěstím. Částečně se jí tam štěstí dostane, i rodičům, i již dospělým dětem. Ale jak je známo, touha po domově je silná a často se vracíme právě tam, kde máme své kořeny. Film je také o bratrském soupeření, lásce a odpuštění. Určitě nezklamal. (30.11.2018)

1964 ještě doma v Itálii. Po otcově-dědečkově smrti směr Německo. Duisburg. Země zaslíbená, nebo spíš byt zaslíbený? S WC na chodbě, bez bidetu! Cibule je malá, artyčoky nejsou. Otec si nechce špinit ruce. Matka vymyslí pizzerii, Solino. Otec neplatí nájem a účty, zato koupí televizi. Ty hákové kříže mne fakt dostaly. Nápad s kolejemi bezvadný. Zlodějem spony ovšem druhý z bratrů. O deset let později pizzerie už zavedená. Gigi i Giancarlo oba pracují, jeden stále krade. Konkurence roste, zlatá mládež si užívá. Přistižení není nejpříjemnější. Trik s dědečkovou fotkou vtipný. Ale kufry jsou sbaleny. Gigi stále za malého hloupého bratra. Giancarlo ten protřelý. Krádež kamery vyústí nečekaně. Další sbalený kufr už není chlapců. Když je bratr hajzl, těžko něco dělat. Ukrást identitu je tak jednoduché. Otec není o moc lepší a zase je to na Gigim. „Jdi si žít svým životem,“ říká matka. Zvláštní film, takové Kaino-Ábelovské, vzbuzující emoce. Včetně Gigiho prvního a posledního filmu. (26.09.2008)

Skvělý film, který sice není tak neskutečně nabitý energií jako pozdější Akinův film "Proti zdi", ale i tak nabízí úžasný příběh dvou bratrů a jedné italské rodiny zabydlující se v Německu. V něčem mi film připomíná klasické pohádky. Jsou zde dva bratři - jeden zlý a druhý hodný, ten zlý lstí získá bratrovu ženu i slávu a na konci je smíření a happy-end, který sem ale naprosto přirozeně patří. (15.04.2009)

Fatih Akin je můj nejoblíbenější současný německý režisér. Jeho stěžejním tématem jsou život a trampoty přistěhovalců v Německu. V Solinu toto téma bravurně kombinuje s poctou italské poválečné kinematografii. Za pomocí úžasného filmového jazyka, který stojí na brilantní schopnosti Fatiha vyjadřovat se obrazem a na jeho dramatickém nadání, přináší rafinovaný příběh dvou bratrů v Německu žijících Italů. Solino vypráví o jejich vzájemném vztahu, vztahu k rodině, k ženám, filmu, o jejich dospívání a životě v cizí zemi. Způsob jakým k nám pak Fatih Akin skrze plátno v případě Solina hovoří mi evokuje např. Feliniho AMARCORD. Příběh je nám vyprávěn s neuvěřitelnou lehkostí, úžasným humorem, zároveň však vypráví i o strastech a to mu spolu s dobře napsanými postavami dává na uvěřitelnosti a autentičnosti. Fatihu Akinovi se podařilo natočit opravdu krásný film, který však není kýčem. Mám tento film moc rád a dle mého názoru patří k vrcholu současné evropské kinematografie. (27.06.2011)

V rámci festivalu Německá filmová pavlač jsme se kolegou malarkeym nemuseli ani dlouho rozhodovat pro projekci tohoto filmu, protože co by to bylo za filmové Německo , kdyby na něm nebyl Fatih Akin. Zatímco v součanosti kiny brázdí jeho mistrovský kousek Odnikud, na našem festáku jsme zašli spíše k Fatihovým začátkům ovšem to vůbec neznamená, že by se pán zaučoval. Odlišná atmosféra Itálie a Německa byla vykreslena výborně. Potěšily i záběry na duisburgskou továrnu známou ze seriálu Schimanski. Film má docela podorbný začátek a celkem střihaný konec, ano zachycuje velké velké časové období a někde se krátit muselo, ale takhle to působí poměrně nevyváženě. Nezlobil bych se, kdyby byl více příblížen vztah bratrů po přeberu holky, ale kluci to zahráli v Itálii těmi pohledy docela dobře to je fakt. Jednalo se o hezký film, chvílemi měl opravdu silné momenty a krásné scény, ale občas mohl být více propracovanější z hlediska postav. (29.07.2017)