Dellamorte Dellamore

V predstavení Eo Ipso divadla Stoka (z roku 1994) bola scénka o princípe smrti a života v umeleckej tvorbe a vlastne aj v živote samotnom. Volala sa Smrťá - Žiťá (Ars poetica). Soaviho film mi ju pripomenul. Áno pocta Böcklinovi aj Vertigu a kadečomu všeličomu, na konci zabieha do mysterióznosti a celý čas pôsobí dojmom pokrivenej paródie, či adaptácie nejakej poviedky Ladislava Klímu. Napriek snahe o dejovú i obrazovú originalitu mám z výsledku skôr rozpačitý dojem torty psíčka a mačičky, ktorí do nej vložili všetko čo im chutilo - mŕtve myši, ryby ba aj kosti aby krmy bolo dosti. Na nuansy chuti sa až tak nemyslelo. Alebo aj inak: čo stačí na párminútový divadelný skeč, stopäťminútový film celkom nezvláda. 66,6 % (22.02.2013)

Mám-li na výběr mezi souložením se ženami mezi hroby a zabíjením mrtvých v obýváku, tak si s dovolením zvolím první možnost. Pokud však první možnost zároveň znamená ufiknutí mého ctihodného mužství, tak ani druhá varianta není zcela od věci. Je to zkrátka podivný film vyvolávající divné myšlenky, ale výkon Ruperta Everetta byl naprosto úžasný. Jeho přezíravá znuděnost při vraždění mrtvých i živých byla hodně nakažlivá a jelikož jsem to na inženýra rovněž nedotáhl, tak se půjdu poptat na hřbitov v Buffaloře, jestli tam nemají volné místo pro introvertního intelektuála vlastnícího zbrojní průkaz. (21.10.2013)

Přiznám se, že před zhlédnutím Dellamorte Dellamore, bych si ani v tom nejdivočejším snu nedokázal představit spojení zombie horor - Martin Heidegger. A ono nejenže existuje, ale je taktéž plně funkční. Na obzvlášťe vypečeném hřbitůvku v italském městečku Buffalora, exceluje Rupert Everett v roli hrobníka, sázejícího jednu marlowovskou hlášku za druhou stejně elegantně, jako (více či méně) mrtvé do hrobů. Černá komedie zhruba ve dvou třetinách přechází do mimořádně působivého existenciálního dramatu, kde jsou, mimo výše zmíněného Heideggera, často velmi svérázně parafrázováni a interpretováni myslitelé jako F. Kafka, K. Jaspers aj. Film v závěrečné půlhodině akcentuje, dle mého názoru, především zásady filosofie existence, nežli existenciální filosofie, domnívám se, že A. Camus a především J. P. Sartre, by ze závěrečné scény příliš radosti neměli. Otázkou pochopitelně je, zda by vůbec nějakou radost projevili. Inu, snad jen v případě, že by byli (pře)pohřbeni v Buffalora. A rozhodně nesmím zapomenout na jednu zásadní věc - výtečná hudba (Riccardo Biseo & Manuel De Sica). (03.10.2007)

V dětství toužíme po tom stát se kosmonauty, policisty maximálně popeláři, ale hrobaře nechce dělat zřejmě nikdo, ale na druhou stranu někdo to dělat musí. Francesco Dellamorte (Franta Smrt:-) neměl se svým jménem snad ani jinou možnost a tak spravuje malý hřbitůvek, kde po večerech zahání zombíky revolverem a krumpáčem zpět do hliněné postele. Cemetery man je černo-humorný, existencializační pokus, ve kterém nechybí naprosto nic (je tu sex na hrobu nedávno zesnulého manžela, líbání se zombičkou sice fešnou, ale pořád je to zombie, je tu i oživlá mrtvola na motorce a spousta dalších). Snad v žádném jiném filmu jsem neviděl tolik headshotů. To vše je zabaleno do velice půvabné vizuální stylizace a do velice bizarního scénáře (,, Nahoře jsou tři mrtví. Ten maniak je zabil. Jé vy máte v ruce zbraň. To je dobře, alespoň se ubráníte.") I když by filmu prospělo menší zkrácení, tak mě dokázal připoutat k obrazovce. Když připočtu dobrou hudbu a zajímavý závěr, tak musím dát 4* (10.09.2007)

Na jednu stranu skvělej a originálně zpracovanej zombie-film, kdy Rupert Everret zabíjí co mu přijde pod ruku a fakt to dělá neskutečně hustě a stylově a na druhou stranu strašně zmatenej příběh, kdy prostě člověk neví co si o něm má myslet, jestli to co se odehrává je skutečný a nebo ne a když už sem konečně ze sebe vymáčk pointu, která by to celý vysvětlila, tak mě s ní konec poslal pěkně rychle a rezolutně do prdele. Nevim, asi jsem to nepochopil, nicméně mi ten příběh přišel dost podivnej, hlavně teda druhá půlka a jediný vysvětlení, který by na to sedělo a mě by se i dost zamlouvalo neplatí. (30.11.2007)