Dellamorte Dellamore

Dellamorte Dellamorte poukazuje na Jacksonove skoré ranné filmy, ale to len preto, aby nás to zmiatlo a vyviedlo z rovnováhy. Tento film síce obsahuje dve nebezpečné línie medzi dvoma zriedka odlišnými tretinami a hlavne oto tu ide. Kým prvá polovica rýchlo stúpa, tá druhá sa akokeby uberá a znovu sa vráti do pôvodného stavu. Režisér Michael Soavi sa nebál riskovať a urobil len dobre že dej umiestnil na cintoríne uprostred temných nočných tvorou, ktorý vždy za splnu mesiaca vychádzajú zo svojich hrobou a tichulinko sa blížia k svojmu hostiťeľovi. Tým hostiťeľom není nikdo iný, než náš Francesco Dellamorte, ktorý si dal za cieľ ochraňovať cintorín a zabíjať mŕtvych zombíkou. Tých je tu nesmierne veľké množstvo a samozrejme aj pekne nakrútených gore scénok, pri ktorých budete len premýšľať a spomínať na rôzne iné filmy v tých časoch akými boli Evil Dead 2, Bad Taste a Braindead. Ak ste fanúšikom talianskych chuťoviek, odporúčam vám nečakať a rovno si film Dellamorte Dellamorte zohnať, sklamaný určite nebudete 80 percent. (23.12.2009)

"Nemůžeme, já jsem naživu a ty jsi mrtvá." - "Já nemám předsudky, můj milý." Divým se upřímně, že snímek má zde tak kladné hodnocení, jelikož i když je to označováno jako "gotický horor", tak do mainstreamového vyznění to má daleko (narozdíl od Vrány z téhož roku) a Dellamorte Dellamore je spíše pro užší a specifičtější publikum. Snímek přímo kypří mrtvolným, suchým humorem, jaký by člověk přesně čekal od někoho, kdo pracuje na hřbitově. Díky tomu také není humor jakkoli vyzdvihován nad ostatní dialogy a jakoby zapadává, což právě do snímku tohoto typu skvěle pasuje. Na Ruperta Everetta není velký problém si zvyknout a s jeho pomocníkem tvoří skvělou cynickou dvojku. Až surreální pojetí snímku dodává v místech až pocit jakési ironické básně o životu a smrti, nicméně u scének ála Ghost rider se musel pobavit myslím každý a když pak přijde ještě scéna se Smrtkou. :)) Moc milý snímek, ale ne pro každého a hlavně, chce na něj míti náladu, jinak nemusí až tak zaujmout. "Co děláš v televizi?" - "Rozkládám se, tati." (21.07.2013)

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Posledný „veľký“ taliansky zombie film. Letmý návrat k vizuálnej výstrednosti Pupi Avatiho, Joa D’Amata alebo nekorunovaného kráľa talianskeho zombie filmu Lucia Fulciho nás privedie do 90-tych rokov k tvorbe talianskeho režiséra Michela Soaviho. Ten už na rozdiel od svojich predchodcov vedome narábal s auteurskými prvkami aj s (relatívne bohatým) odkazom talianskych zombie filmov. Z ich výstrednosti vychádzal pri svojej najznámejšej snímke označovanej tiež ako „posledný veľký taliansky zombie film“ – Dellamorte Dellamore (1994). Soavi sa vyžíva v krvavých scénach, v grotesknom prostredí cintorína a talianskeho malomesta, kde vytvára snový, až magicko-realistický svet. Gore prvky zombie filmu prepája s prvkami literárneho romantizmu a citáciami romantizmu a surrealizmu vo výtvarnom umení. Výsledkom je príbeh o samote, hľadaní lásky a limitoch vlastného sveta, v ktorom zohráva ústrednú postavu mladý hrobár Francesco a jeho pomocník Naghi. Zombie film sa premieňa na poetické metafory aj čierno-humorné gagy, hyperbolizovaná „béčkovosť“ sa strieda s elegickosťou a Soavi s nadhľadom završuje jednu kapitolu talianskej kinematografickej tradície. Viac na: https://www.kinecko.com/co-so-zombies-nicit-alebo-interpretovat/ (31.10.2021)

Výborně podivný, zvráceně zábavný snímek pro skutečné fajnšmekry. V jednom filmu dostanete hrobníka, co připomíná Bernarda z Black Books - nenávidí lidi a ze všeho nejvíc ho ničí, že mu z neznámých důvodů mrtví ožívají a ani od nich tedy nemá pokoj; dále jeho natvrdlého pomocníka, co říká pouze ,,ňa", romantickou lásku k useknuté hlavě, poetické záběry, krvelačné zombies... Celkově to působí tak trochu jako kdyby Vojtěch Jasný natočil zombie komedii. S kontinuitou děje nebo vztahem příčina - následek zde příliš nepočítejte a spíš si tento film užijte jako parádní surrealistickou jízdu. (05.08.2013)