poster

Taxi Teherán

  • Írán

    Taxi

  • Írán

    تاکسی

  • angličtina

    Taxi Tehran

  • Slovensko

    Taxi Teherán

  • USA

    Jafar Panahi's Taxi

Drama

Írán, 2015, 82 min

Režie:

Jafar Panahi

Scénář:

Jafar Panahi

Kamera:

Jafar Panahi

Hrají:

Jafar Panahi

Producenti:

Jafar Panahi

Střih:

Jafar Panahi

Zvuk:

Jafar Panahi
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Slarque
    ****

    Nepřímá úměrnost v praxi: čím víc ho omezují, tím svobodnější filmy točí. Když má člověk pod čepicí, tak dokáže natočit za pár šupů film, který vypovídá o současné společnosti a ještě přitom diváky pobaví. Malý velký film. Rozhodně za tu necelou hodinu a půl vašeho času stojí. (P.S.: Ta neteř byla neskutečná, doufám, že to jen hrála. :-))(13.10.2015)

  • Sandiego
    ****

    Taxi Teherán bere dech na první pohled jednoduchým konceptem zachycovat dění z íránské metropole skrytou kamerou na omezeném prostoru, kde se až zázračně ztrácejí jakékoliv zábrany vůči režimnímu dohledu. Především na něm baví to, jak ladně bruslí na hraně bezprostřední observace a fikce, která chce být společenským komentářem, jak si pohrává se samotným audiovizuálním médiem v nejlepší tradici íránské filmové sebe-reflexe. Mnohé okamžiky jsou odzbrojující a představují až jímavé vyznání filmaře bez svobodného rozletu. Co však kladný dojem ze snímku sráží, je snaha zahodit šanci zůstat na nejednoznačné percepční rovině a poměrně okatě naroubovat dění v taxíku a jeho bezprostředním okolí na komentář o nepoctivosti, jenž se v některých okamžicích až nápadně blíží u nás kdysi bující komunální satiře. Nebýt působivé epizody s "dámou s růží", která poměrně bezzubou kritiku v závěru rozšíří o nové, tentokrát už nesporně politické a principiálnější vnímání problému, tak by snímek nakonec zůstal spíše jedním z nejvynalézavějších počinů posledního období a silně osobním vyznáním filmu - nikoliv pronikavou společenskou studií, jež se od něj i vzhledem k situaci režiséra očekávala.(11.10.2015)

  • Anderton
    ****

    Pohodový filmeček, ktorý nakoniec až tak pohodový nie je a neprekvapivo sa dotkne iránskej mentality, iránskeho štátneho zriadenia a jeho praktík a rieši samotné médium filmu, ako to je v postmodernej dobe tak moderné. Panahí si uvedomuje, že tento koncept (sme skoro stále v taxíku) si vyžaduje kratšiu stopáž a ja mám rád režisérov, ktorí sú natoľko skromní, že si podobné dramaturgické veci dokážu uvedomiť a nepotrebujú sa prevádzať. Panáhi je brutal sympaťák, je vtipný, vie točiť a vie jazdiť. Na teheránskych cestách je to peklo a ako som si uvedomil už pri Nadirovi a Simin, tak tu všetci neskonale milujú značku Peugeot. Vie mi niekto vysvetliť, prečo to tak je? Kľudne píšte do pošty...(13.10.2015)

  • emma53
    *****

    Musela jsem se usmát, když jsem viděla tvůrce, který tento film dali do kupy. Klobouk dolů před Jafarem, on věděl, proč to točí tímto způsobem a následný konec je pecka, která přesně sedí na tamější poměry. Nicméně jsem zjistila, že já bych se jako taxikářka neuživila, protože už v polovině pracovní doby bych měla hlavu jako balon a ta brebentilka na konci byla roztomilá, ale pusu nezastavila, to já moc dobře znám :-) Jak málo stačí k prima filmu a ještě to má myšlenku.....když jsem si nedávno četla o režisérovi Jafarovitenhle článek, tak jsem tu jednu hvězdu musela přihodit(1.7.2016)

  • Marze
    ****

    Líbilo se mi to. Tématem je jak má hlavní hrdina v této zemi žít, když je perzekuován. Režisér a zároveň hlavní postava nahlíží na životy zevnitř jedoucího automobilu a skládá z nich mozaiku iránské společnosti. Pohybuje se na hraně autenticity a fikce. Závěrečnou dlouhou scénu v níž je divák ponechán osamocen v autě a nic se dlouho neděje je zřejmě zkouška divákovy trpělivosti, kterou v promítacím sále v Praze nezvládly jen dvě slečny, které odešly pár vteřin před koncem filmu. Život v Teheránu se během jízdy jeví báječně absurdně a režisér tuto absurditu ukazuje vrstevnatě, ale přitom s velkým nadhledem a empatií. Je nestranný vůči všem postavám. Naopak se baví tím, jak se charaktery pozvolna odhalují a překvapují svým uvažováním. A svým chováním pak často naprosto popírají to, co předtím řekli. Režisér za volantem se nám stále snaží sdělit, že nic není takové, jak to vypadá. Režisér je zároveň hlavní postava a může kdykoliv ostatní protagonisty vykolejit něčím neočekávaným. Odmítá sdělit, co je inscenované a c o ne. Mluví za něho jeho oči. Dialogové výměny tvoří jádro hořkosladkého a tragikomického popojíždění po městě. Zatímco náměty na filmové příběhy je naskakování do taxíku, student filmové režie se ptá režiséra, kde měl takový námět hledat. Zásadním dialogem ale je rozmluva o tom, co v Iránu znamená vysílatelný film. Režisér rezignaci lidí odmítá. Místy režisér doslovně komentuje, co by mohlo v divákovi doznívat přirozenějším způsobem. Do taxíku v polovině snímku naskakuje režisérova neteř, která ze školy přesně ví, jak má vypadat vysílatelný film a snaží se ho při jízdě mobilem natočit. Realita však vždy překvapí a ukáže něco, co pozorovatel nečekal. Neteř si stěžuje, že její film bude nevysílatelný, divák si uvědomuje, že ji do objektivu skočil silný a pravdivý příběh s komplexním poselstvím. Málomluvný režisér se v dívčině přítomnosti rozpovídá. Neteř ho polidštuje a upozorňuje na nutnost odstranění bariér. Režisér Panahí, který si do té doby zachovával odstup si najednou jakoby uvědomuje, že nemá právo vydávat se jen za pozorovatele. e přímým účastníkem. Režisér takto pomalu odkrývá i svou postavu. Pracuje se svým svědomím. To je velmi svěžím a nečekaným prvkem. Tím je závěrečná pointa o to silnější. Stejně jako příběh závěrečných titulků. Panahí se vydá se za svým dobrým skutkem, který bude po zásluze potrestán. Čím víc se snažíme představit, jak by mělo něco dopadnout, tím pravděpodobněji to dopadne jinak. Vidíme zdařilé míchání každodennosti a osudovosti. Není čas na kontemplativní momenty a zastávky ve slepých uličkách. Jakmile pasažéři ve voze odehrají svou roli, jsou rychle vystřídáni. A divák se k tomu ještě při té jízdě baví.(18.9.2018)

  • - Zlatého medvěda 65. ročníku Berlinale za tento smínek přebrala neteř autora Jafara Panahiho, která mimochodem uplatnila ve vítězném díle i své herecké nadání. Její strýc si nemohl pro trofej přijet, protože mu režim zakázal cestovat a poskytovat rozhovory. (Zdroj: MF DNES). (hippyman)