Hořké slzy Petry von Kantové

Není úplně od věci, že film vznikl jako zfilmování divadelní hry. Zlatá éra divadla a tragédií, baroko a klasicismus, jako by k nám z plátna promlouvala i jinak než skrze barokní obraz na zdi Petřiny ložnice. Stejně tak zde najdeme i hrdinu těchto zašlých časů - šlechtice, resp. šlechtičnu (Petra je z rodiny von Kantů). Její chování je pak reprodukcí jednání těchto lidí: bohatství a zahálky (i když verbálně je tomu naopak), svévolného ale i patrimoniálního a tudíž osobního vztahu k sloužícím, odtrženost od vlastních dětí (internát), ale také hloubka a tragická grandeur k tomu koho miluje. Její požadavek na stejně veliký cit nemůže být splněn dělnickou Karin, která nemůže dát do jejich vztahu vše, protože ve dvoustranném vztahu je nutná rovnost. A v tom je hlavní hrdinka upřímně politováníhodná - jako aristokratka je schopna dát vše (a tomu bychom měli při filmu věřit), ale jen pokud ona chce (staročesky zhruba: "když se panstvo uráčí"). Zrcadlem tohoto vztahu je pak služebná Marlene, nesoucí navíc v závěru mnohoznačné poselství. (16.03.2014)

Filmů s výhradně mužským obsazenstvím bych v paměti aspoň pár vylovil (třeba ze stejného roku Oáza), ale film, v němž vystupují pouze ženy (nepočítáme-li neslyšený hlas manžela jedné z nich na druhé straně telefonu), mi přijde aspoň v této chvíli jako menší unikát. Naštěstí je scénář plný psychologie, úvah nad životem obecně a rozvíjí více témat, s přirozeným spěním k lesbickému motivu, že být divákem opačného pohlaví nemusí být vůbec překážkou. Částečnou překážku jsem ale začal vnímat ve výrazné odtažité stylizaci, skrze níž na mě film působil místy trochu uměle a tím i méně silně, než by mohl. Spoustou konverzace, psychologie v komorním stylu mi Hořké slzy Petry von Kantové připomněly Ingmara Bergmana a filmy jako Persona či Scény z manželského života, z nichž jsem mnohé viděl loni a emočně zapůsobily na mě mnohem víc, přestože mě jejich sledování podobně vyčerpalo. Tady ale ten zásah až na pár krátkých záblesků ne a ne přijít a v hysterické scéně s jakýmsi „zblížením“ s panenkou na podlaze mě už ona vyumělkovanost mírně štvala... Rainera W. Fassbindera uznávám a dobrá polovina z asi 12 mnou viděných filmů se mi od něj vyloženě hodně líbila, ale tady mi připadalo, že kdyby stejný scénář natočil zaměnitelný, ale řemeselně zručný režisér běžných TV inscenací, dost možná by se pro mě konal i silnější zážitek. [65%] (11.06.2024)

Velmi intimní drama s velmi plastickou postavou ambiciózní a povýšenecké módní návrhářky, která cílevědomě zmanipuluje mladou dívku k níž pojme až vlastnický vztah, aniž tuší, že od té chvíli je k ní připoutána i ona sama a že už od samého počátku je jejich vztah špatně postaven. V barokovém minimalismu (což zní jako paradox, ale lepší přirovnání mě nanapadá) pak sledujeme intenzivní proměny ve vztahu k této nejednoznačné postavě - od znechucení na začátku, přes vzrůstající identifikaci, když je situována do role obět, a opovržení, když v hysterických záchvatech zavrhuje svoji dceru až ke katarznímu uvolnění v poslední dokonalé scéně. I když je těžké se z takovou osobností jako Petra ztotožnit, její emocionální přerody vyznívají přesvědčivě a dokáží se dotknout citlivých míst. Pro mě rozhodně silný a opojný zážitek, který však přeci jen nemá šanci přesáhnout jednu zveličenou osobní krizi a proto asi i brzy vybledne do málo zřetelných kontur. (30.03.2011)

Úspěšná módní návrhářka Petra von Kant (Margit Carstensen) žije a pracuje se svojí oddanou a mlčenlivou služebnicí a sekretářkou Marlene (Irm Hermann) v luxusním brémském bytě. Se svým zemřelým manželem má neplnoletou dceru Gabriele (Eva Mattes), jíž je pochopitelně určen drahý internát. Druhé manželství se Petře nevyvedlo. Díky jisté přítelkyni vešla Petra - vybraně se chovající aristokratka - ve známost s ženou z dělnického prostředí, Karin Thimm (Hanna Schygulla). Petra dopomohla Karin ke dráze modelky, za což vyžaduje její lásku... Jeden ze základních kamenů evropského autorského kina. Extrémně nádherný minimalismus formou - vše se odehrává prakticky v jedné posteli; maximálně tak v ložnici. Neuvěřitelně propracovaná studie všech možných odstínů ve vztahu dvou žen. Film vychází z divadelní hry, jíž napsal sám Rainer Werner Fassbinder a patří k tomu nejpropracovanějšímu, co kdy vytvořil. (09.06.2005)

Pokiaľ začnete pozerať tento Fassbinderov film bez znalosti faktu, že sa jedná o adaptáciu (vlastnej) divadelnej hry, tak by vám to do piatich minút došlo. Ono to nie je ani tak prepis, ako skôr divadelná hra na plátne. Máme však krásnu možnosť vidieť, v čom sú tieto dve médiá rozdielne. Kamera dokáže rámovať a vie, že tam kde je ona, sú aj divákove oči. Čiže môžeme sledovať napríklad scénu, kde je v "ráme" 5 žien a to každá v polohe, charakteristickej danej osobe ako v živote Petry (ona sama leží zničená na zemi), tak v danej situácii v deji. Diváci v divadle sú každý na inom mieste a túto možnosť nemajú. Je to síce jasné ako facka, ale aj o tomto je Petra von Kant. Nikto nerozumie ženám tak, ako homosexuáli a tak snáď iba Fassbinder a Almodovar si môžu dovoliť natočiť filmy výhradne bez mužov (alebo skoro bez mužov, toto iba Petra sa bez nich zaobíde úplne). Čo neznamená, že sa toho o mužoch z ich filmov nič nedozvieme. Práve naopak, zaujíma nás totiž, čo si o nás ženy úprimne myslia a ako v skutočnosti ovplyvňujeme ich život. (07.09.2014)