Werckmeisterovy harmonie

Po Satanském tangu jsou Werckmeisterovy harmonie mnohem divácky vstřícnějším filmem, opět zcela jasně definujícím Tarrův styl a uzavírajícím téma konceptu neodvratné apokalypsy. Werckmeisterovy harmonie jakožto pomyslné ukončení této trilogie evokují nejsilnější meditativní atmosféru, která je podchycována například prací s kamerou, kdy kamera stále rámuje prostor, v němž už se nedějí žádné narativní operace (scéna se uzavřela; postavy odešli). Vnímání času a prostoru se dostává na stejně (ne-li vyšší) důležitou rovinu jako proces vyprávění anebo postavy. Omezená narace zajišťuje naši spojitost s postavou Valusky, přes jeho fascinaci atrakce až k jeho nervovému zhroucení, vše prožíváme společně s ním a film se tak stává sugestivním i v tomto směru. Tento film mi přinesl jedno z nejzajímavějších střetnutí s maďarskou kinematografií, čemuž dopomohla i geniální scéna v nemocnici, kterou nemůžu opomenout. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (04.01.2017)

Kino Ponrepo (za osobní účasti režiséra): Existenciální óda na všechny aspekty mýtu jménem člověčenství. Werckmeisterovy harmonie jsou patrně nejpřístupnějším dílem maďarského neo-modernistického proroka Bély Tarra. Fascinuje mě režisérova geniální práce s obrazem / světlem a koncipací mizanscény, rovněž jako navození téměř nadpřirozené atmosféry, již umocňuje pocit bezčasí a neurčitosti. Je to jako brilantně secvičené pásmo divadelních scének. Každý element (rámování, zvuk, tempo-rytmika, hudba, pohyb kamery) působí sehraně a v dokonalé harmonii. Každý segment je jako ukolébavka na dobrou noc. Jenže pak přijde další a divák zkrátka nemůže neodolat. Otevírací sekvenci Werckmeisterových harmonií považuji spolu s openingem Dobyvatelů ztracené archy a Tenkrát na Západě za nejlepší úvod v dějinách kinematografie. (31.10.2023)

Nejvíc mě překvapilo, jak je Werckmeister harmóniák přístupný a trpělivě vysvětluje naslouchajícímu divákovi kouzlo filmové řeči. Dělá to minimalisticky a postupně, navíc na to má dost času. Naprostá esence filmu, který u mě osobně plní hodnotu Slunce, kolem kterého se zbytek točí. Můj první Béla Tarr. (30.01.2012)

Podle románu Lászlo Krasznahorkaie, z nějž vycházejí i další Tarrovy filmy Kárhozat či Sátángó. Bez debat metafyzické dílo nejvyšší úrovně. Politický podtext podaný neuvěřitelně vybroušeným jazykem komíhajícím na rozhraní filmu suše dokumentárního a skvělého zdrcujícího naturalismu, kdy není ani jediné zbytečné chvilky. A to hudební poslání, není jediné hudební myšlenky, noty, ba ani pomlky, jež by nebyla nezbytnou součástí filmu a důležitým výpovědním prostředkem. (28.04.2005)

Tarr tvrdí, že jeho film nemá příběh, s tím nelze tak úplně souhlasit. Tak silný emociální příběh jsem již dlouho neviděla. Je jako kaktus, krásně kvete, ale příliš blízké setkání může bolet. Mihály Víg napsal naprosto geniální hudbu. Krásně bych si film užila, kdyby byl celý jako začátek a závěrečná scéna. Mnohé dadaistické dialogy šly zcela mimo mne a zkazily mi dojem z filmu. (13.05.2013)