Werckmeisterovy harmonie

"Emoce hluboko zaryté v nás pronikají všemi a spojují nás. Unikly totiž tíze temnoty. A tohle zdaleka není konec." _________ Zde není opět nad ničím polemizovat, protože snímek 'Werckmeisterovy harmonie' je dalším z mnoha úchvatným piedestalů maďarské kinematografie a milník tvorby baladika Bély Tarra. Již desetiminutový jednozáběrový úvod, v kterém vesnický listonoš, naivní filozof a ústřední postava János Valuska, učiní ze štamgastů neznámé knajpy Slunce, Zemi i Měsíc a ze zbylé kompanie opilců pohyblivé molekuly kosmu, je až teatrální inscenací vesmírných zákonitostí. Jaký to velkolepý nápad, nechat systematicky hrát planetární a hvězdné role ubohými mlčenlivými troskami zavinutých do ošuntělých kabátů své nicotné existence. Touto atypickou kombinací vzniká ten nejvíce podmanivý prolog v dějinách kinematografie - bez debat - a emblematicky tak předznamenává celkovou náturu snímku.... Tarr zde taky opět mistrovsky implementuje svou signifikantní melancholickou poetiku – leč neočekávejte klasický útěk hlavního hrdiny do světa iluzí, introspekcí a snů skrze hudbu před bezcitnou nemilosrdností reality, jako kdyby jste četli podprůměrný román z epochy romantismu. Děj je laicky řečeno o ničem, ale z hlediska strukturalismu jde o neskutečně komplexní zrcadlo o tom, že lidstvo je vůči prázdnotě vesmíru naprosto bezvýznamný a nicotný. Zároveň tomu dopomáhá i nedílná a přesto intelektuálně složitá metafora o disharmonii lidskosti - proto název 'Werckmeisterovy harmonie' - jelikož tato hudební teorie v podstatě zkoumá obměnu počtu oktáv a hudebních tónin a jaksi zastává tezi narušení stanoveného řádu rytmů. Snímek je tedy v podstatě jakousi arytmickou lucidní noční můrou, přesto tak lyricky a esteticky překrásnou, která symbolizuje nezhojené jizvy a existenciální stigmata na lidské společnosti. Děj taky disponuje aspektem nejednoznačného abstraktního střetu mikrosvětů a makrosvětů - ať již náboženských, sociálních či politických.... A přestože jsem neměl sebemenšího tucha na co se to vlastně dívám, nedokázal jsem od toho byť na sekundu odtrhnout oči - takže v nejbližší době určitě dám repete. Fenomenální a jen tak neodmyslitelný hudební doprovod Míhaly Viga emocionálně umocnil uhrančivou atmosféru, která doslova nahání husí kůži. Mistrovské zakončení trilogie Bély Tarra a Lászlo Krasznahorka.... [VERDIKT: 9 velryb z 10] (24.04.2020)

Myslím, že tento Tarrov art bude pre tunajších divákov o niečo prístupnejší a pochopiteľnejší, ako pre divákov, ktorých predkovia nezažili rôzne obdobia totality rôzneho charakteru. Náš a maďarský národ máme spoločné, alebo v poslednom storočí veľmi podobné dejiny, takže Tarrova politická alegória nám bude bližšia. Narážky filmu na politiku sú vďaka bezčasiu a umiestneniu do anonymného mestečka voľnejšie interpretované, i keď najviac nám budú udalosti pripomínať práve dejiny 20. storočia a špeciálne komunizmu. Film vďaka týmto prvkom pôsobí dojmom dystopického sci-fi, respektíve využíva jeho postupy, až sa čudujem, že v kolonke žáner nie je spomenuté. Forma filmu je tu a inde rozobraná určite do najmenších detailov, to najpodstatnejšie ale je, že vytvára veľmi sugestívnu atmosféru tohoto znepokojivého filmu. Každý národ má svoje zatmenie slnka, treba iba dúfať, že ak ho znova začneme vidieť a cítiť, tak sa z našich chýb z tohoto obdobia ponaučíme. V našom prípade tento prípad bohužiaľ nenastal. VIDENÉ ZNOVA: Teraz neviem, či je moja najobľúbenejšia Tárrova scéna fucik v práci v Panelových vzťahoch, alebo nahý starček stojaci vo vani v Harmóniách. (10.10.2013)

Po Satanském tangu jsou Werckmeisterovy harmonie mnohem divácky vstřícnějším filmem, opět zcela jasně definujícím Tarrův styl a uzavírajícím téma konceptu neodvratné apokalypsy. Werckmeisterovy harmonie jakožto pomyslné ukončení této trilogie evokují nejsilnější meditativní atmosféru, která je podchycována například prací s kamerou, kdy kamera stále rámuje prostor, v němž už se nedějí žádné narativní operace (scéna se uzavřela; postavy odešli). Vnímání času a prostoru se dostává na stejně (ne-li vyšší) důležitou rovinu jako proces vyprávění anebo postavy. Omezená narace zajišťuje naši spojitost s postavou Valusky, přes jeho fascinaci atrakce až k jeho nervovému zhroucení, vše prožíváme společně s ním a film se tak stává sugestivním i v tomto směru. Tento film mi přinesl jedno z nejzajímavějších střetnutí s maďarskou kinematografií, čemuž dopomohla i geniální scéna v nemocnici, kterou nemůžu opomenout. [KINEMATOGRAFIE MAĎARSKA] (04.01.2017)

Kino Ponrepo (za osobní účasti režiséra): Existenciální óda na všechny aspekty mýtu jménem člověčenství. Werckmeisterovy harmonie jsou patrně nejpřístupnějším dílem maďarského neo-modernistického proroka Bély Tarra. Fascinuje mě režisérova geniální práce s obrazem / světlem a koncipací mizanscény, rovněž jako navození téměř nadpřirozené atmosféry, již umocňuje pocit bezčasí a neurčitosti. Je to jako brilantně secvičené pásmo divadelních scének. Každý element (rámování, zvuk, tempo-rytmika, hudba, pohyb kamery) působí sehraně a v dokonalé harmonii. Každý segment je jako ukolébavka na dobrou noc. Jenže pak přijde další a divák zkrátka nemůže neodolat. Otevírací sekvenci Werckmeisterových harmonií považuji spolu s openingem Dobyvatelů ztracené archy a Tenkrát na Západě za nejlepší úvod v dějinách kinematografie. (31.10.2023)

Tarr tvrdí, že jeho film nemá příběh, s tím nelze tak úplně souhlasit. Tak silný emociální příběh jsem již dlouho neviděla. Je jako kaktus, krásně kvete, ale příliš blízké setkání může bolet. Mihály Víg napsal naprosto geniální hudbu. Krásně bych si film užila, kdyby byl celý jako začátek a závěrečná scéna. Mnohé dadaistické dialogy šly zcela mimo mne a zkazily mi dojem z filmu. (13.05.2013)