Musa

Mysteriózní horor sází více na atmosféru a tajemno než na krev, byť ani ta zde zcela nechybí. Múzy byly dcerami Dia a přinášely umělcům inspiraci a radost. Bylo jich celkem devět. Zde se setkáváme se sedmi, které ovšem k oněm mytologickým mají hodně daleko. Jsou to spíše démonické fúrie , které prahnou po krvi a libují si v mučení a smrti. Líbil se mi nápad s verši a větami klasiků. Stačí oběti pošeptat do ouška něco vybraného od J. Miltona, Danteho nebo W. Blakeho a jí se při nejmenším spustí krev z nosu. Z těch horších variant je vlastní pozření se zaživa (tedy ono za mrtva by to stejně nešlo). A aby bylo jisté, že vše klapne, je daný citát či verš vyryt nebo vytetován do kůže oběti... Profesor Salomon se musí hodně snažit, aby nebyl další obětí zvrhlých bytostí. Krásný vizuál, mrazivá hudba. Tak trochu do artu, tudíž mainstreamový divák nejspíš nadšen nebude. Já ano. (19.10.2021)

Po r. 2000 na mňa strašne silno zapôsobila nová vlna hispánskych hororov. Robili sa atmosférické, temné a drsné pecky, ktoré sa síce nebáli krvavých detailov, ale používali ich s mierou a nečasto (o to pôsobivejšie bolo, keď sa niečo nechutné zjavilo). Jaume Balagueró patril k najvýstavnejším režisérom tejto vlny. Jeho kúsky Temnota, [REC] alebo Nepremožiteľné zlo, mám veľmi rád. Bohužiaľ, Jaume to v posledných rokoch prestal zvládať. Zo špičkového tvorcu výborných hororov sa premenil na unudeného rutinéra, ktorého najnovšie veci nie sú ničím výnimočné. Naopak: sú nezaujímavé, stereotypné, nudné, proste ako od hocijakého najbližšieho režiséra, ktorý bol poruke. A také je, nanešťastie, aj Muse. Pár drobností poteší (to s krkom napríklad), sú tam zaujímavo skombinovaní herci (Franka Potente a Christopher Lloyd je vskutku diabolská kombinácia) a budovanie temnej, ponurej atmosféry Balagueróvi stále nie je úplne cudzie. Ale už to nesiaha jeho prvým zárezom ani po kolená. (08.04.2018)

Od Španielov očakávam najmä "chémiu", že to bude mať atmosferické grády, že kvalita prevedenia nebude porovnateľná s tuctovými pokusmi, ktoré denno denne "otravujú" a kazia dojem z horor žánru. To druhé je "povinnosť, to prvé zas priorita. "Musa" nie je špatný snímok, no priemernosť už dnes nikoho nezaujíma, pričom práve tento snímok je tým tipom, ktorý nijak mimoriadne neohúri, iba vyplní váš voľný čas. Žiadna sláva, no stále v pohode sledovateľné mystery. Smerom k záveru čoraz živšie, no kľudne to mohlo byť o dvacku kratšie. Medzi 2-tri. (16.03.2018)

„Do ucha mu múza šeptá, hrůzou smrtelnou ho deptá.“ Profesor nebohý, po poháru lásky zakázané toužící, na vějičku studentky krásné a žádostivé se chytil a teď z toho „I promise, forever!“ nevyjde a nevyjde. Kol něj se múzy ovíjí všelijaké, nejvíce však mrška mrňavá, tajnosnubná, zlopověstně šeptavá, a srdce jeho i mé na poplach bije. Úprkem i přerývavě, jak chtíč divoký ho pohání i strach smrtelný ho svírá. Vždyť city ony tak blízko sebe na háku ostrém v komoře života visí. MÚZICKÉ OKÉNKO: [][] Verše nejsnáze ožívají, psány jsou-li: ¶¿ Brkem havraním, v inkoustu černém máčeným. ¶¿ Krví horkou, na papír i do vany čůrkem stékající. ¶¿ Drápem ženiným, do srdce mužského zarytým a básníkem odtud bolestně vytrženým. ¶¿ Krůpějemi rosy chladné, za úsvitu po tváři mrtvolně bledé k ústům stékající. [][] Jak asi múza Skrytá, v magickém bílém kruhu polapená, k zemi znehybněna klesá? A do jaké pozice kočičí se tam skrčí? Bolestně, na všechny čtyři. Hvězdu pátou sebekanibalka pozřela, prsty své k tomu přikusujíce. Ta, jež scenáristou tak hanebně zanedbána byla. Škoda. (07.05.2023)

Somozova knižní předloha patří mezi mé oblíbené, a proto jsem byl nadšen, že se její adaptace ujala taková hororová persona jako Balagueró. Výsledná podoba dokonce předčila má očekávání. Hned v úvodu však podotýkám, že není určena popcornovým masám, nýbrž značně vyzrálému hororovému publiku. Balagueró evidentně dospívá, přichází s novými postupy a opouští onen adrenalinový koncept, se kterým slavil úspěchy v sérii REC. Musa má do konvenčního hororu velmi daleko a koneckonců, opírá se spíše o hororové elementy. Je však vystavena na téměř gotické atmosféře, které se podařilo docílit volbou vhodného barevného schématu, perfektní kamerou a doprovodnou hudbou. Vše je podpořeno vynikajícími hereckými výkony. Jakožto zdejší hororový expert však snímku musím vytknout občasnou neplynulost při odvíjení děje. Značná část stopáže je věnována výzkumu, což pramení z Balagueróvy upřímné snahy o neopomenutí ničeho podstatného z mnohasetstránkové předlohy, ale tady bylo přeci jen záhodno zvolit kreativnější přístup a předejít tak zábleskům příběhové nekompaktnosti. I tak krásné čtyři hvězdy. (16.04.2018)