Řím, otevřené město

na to, ze som dieta modernej kinematografie, tak taketo kusky ma dokazu potesit....v centre diania je don pietro, kt. nie je ziaden zivot lahostajny ci uz je je to fasista alebo partyzani a je hrdinom rima...velmi pekne je stavany dej, rozdeleny do dvoch casti...v prvej prevlada skor taka psychologizacia postav, zoznamovanie, a v druhej to uz graduje ako sa patri...no a koniec ma dostal...take vyvrcholenie by som necakal...co viac? cekuj program stv2 ci ct2 a davaj ho pred TV... (31.05.2007)

V priebehu niekoľkých málo dní je to tretí film o okupácii Ríma, ktorý som videla. Po http://www.csfd.cz/film/304269-sotto-il-cielo-di-roma/ to bol http://www.csfd.cz/film/12926-sarlatovy-a-cerny/ a dnes som konečne cielene siahla aj po filme Rím, otvorené mesto. Všetky tri spomínané filmy svedčia o ťažkých vojnových časoch v Ríme a o aktivitách Cirkvi (alebo niektorých jej členov) v tejto ťažkej etape dejín. Jednotlivé filmy vznikli v rozdielnej dobe, každý využíva iné prostriedky a každý z nich má aj inú historickú a umeleckú hodnotu. Napriek tomu som všetkým trom dala maximálny počet bodov. Téma je totiž tak silná a dojmy z každého filmu tiež, že som sa v duchu povzniesla ponad tých pár nedostatkov, ktoré v konečnej miere neboli až také podstatné. Každý z filmov ich má niekoľko, napr.prvý film - slabší scenár, mierny pátos a cielený, populistický, nie celkom dôveryhodný príbeh. Druhý film sa mi po umeleckej stránke páčil najviac, ale vadil mi tam občasný trápny humor a niektoré konkrétne nereálne scény, zato finále bolo nečakané, nenápadné, ale hlboké, priam šokujúce (podľa skutočnej udalosti). Tretí film mi pripadal najviac autentický - určite k tomu prispela aj doba vzniku - ale aj napriek niektorým silným scénam mi chýbala akási podstata príbehu. Absentoval tu jasnejší cieľ konania jednotlivých postáv, čosi konkrétne, čo by ich spájalo, jednotná línia..., Záverečná scéna opäť veľmi silná, ale pri celkovom dojme som sa nemohla zbaviť akéhosi nenápadného nádychu skrytej komunistickej svätokrádeže.... (18.02.2014)

Zajímavý film (i když dost smutný). Téma druhé světové války mě rozhodně zajímá a tento film ho zobrazuje dost realisticky. Ať už zde hráli jak herci tak amatéři, nebo ne, jejich výkony jsou autentičné a uvěřitelné. Jedinou výtku bych měl k tomu "otci" malého kluka, jehož příběh byl jaksi nedořešen (poslední pohled nato, jak odváží jeho přátele, ukrytí za rohem a pak nic). Ale jinak se mi film líbil a závěrečná scéna na ty malé kluky byla moc hezkou tečkou. Z mého pohledu jsou to 4*. (17.07.2008)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)

V následujícím textu vyložím, proč jsou diváci – kteří film zhlédli – fašisté. Opřít se hodlám o Lévinase a kognitivismus. Prvně nastolím obě výchozí premisy a poté z nich vyvodím závěr. (i) Zatímco většina filosofů 19. a 20. století metafyziku odmítá (a zabývají se lidskou konečností), Lévinas na ni klade velký důraz. Jeho metafyzika znamená touhu po něčem „naprosto Jiném", takovém, co jsme nikdy nemohli poznat ani zažít. Bytí na světě pak funguje podle Lévinase na principu egoismu: na osvojování světa, kdy si člověk ze světa postupně tvoří svůj majetek. Hranicí egoizace světa je Druhý, Jiný - jiný člověk, Jiný, který se mi ukazuje jako Tvář. Jím nemohu vládnout, disponovat jím jako věcmi, svým majetkem, který hromadím; Jiného mohu pouze zabít, čímž před jeho Jinakostí kapituluji. Jeho jinakost je „pravá" - k Tváři mám nezrušitelnou distanci, kterou lze „překročit" pouze řečí, pohostinností. Tato Lévinasova filosofie se již příliš netýká světa a věcí, ale spíše etiky. Němci za války dobývali svět, potud snad v pořádku, ale oni chtěli dobýt i člověka, vládnout jím. (ii) Kognitivismus klade důraz na poznávací (rozumovou) stránku diváka a pomíjí stránku emotivní a hlubinou. Tvrdí, že příběh filmu si po jeho zhlédnutí rekonstruuje nezávisle na sobě každý divák trochu jinak. Špatné a hloupé filmy dle kognitivních teorií neexistují, existují jen špatní a hloupí diváci. Film jako takový, ať už kterýkoli, de facto neexistuje, je to jen sled záběrů, podstatné je, co s ním provede a jak ho uchopí divák ve své hlavě. O tom je v podstatě, a o ničem jiném, slavné zaříkávadlo syžet / fabule. (I+II) Proč je divák filmu Řím, otevřené město fašistou? Protože se snaží ovládat film stejně, jako ovládali fašisté Jiného – člověka. Pustíte-li kterýkoliv italský film Ecovi, odhalí v něm bezpočet nábožensko-kulturních signifikantů, kdežto obyčejný divák toho schopen nebude. Filmu vládnout nemůže. A přesto se o to egoisticky snaží. (25.07.2009)