Poslední rodina

Tento film sa mi dosť ťažko hodnotil a ešte ťažšie je napísať k nemu komentár. Problémom je, že aj keď je to nakrútené podľa skutočného príbehu (alebo práve preto), nič ma na ňom nebavilo. Tušil som, že to nebude film, v ktorom sa dokážem stotožniť s niektorou postavou, prípadne jej konanie aspoň pochopiť, ale namiesto životopisnej drámy som sa dočkal iba chaotických prejavov ľudí, ktorých osudy mi boli úplne ľahostajné. Tak málo empatie som doprial v poslednej dobe máloktorému filmu. (05.01.2020)

Neváhej a toč takové (ne)normální polské rodinky aneb film, který vzbuzuje a zanechává pocit, pro který neexistuje exaktní pojmenování; něco na pomezí nepopsatelného smutku, odzbrojující opravdovosti, upřímné radosti, nevyřčeného mezi řádky, existenciální osamělosti, klaustrofobického panelákového geniu loci, voyerské depkoidní tragikomedie a neuchopitelné nádhery toho všeho. Silná slova, silný film a redefinice životopisného žánru jako takového. Beksińského znepokojivé surrealistické obrazy to nikterak neřeší a přesto to o nich vypoví vše. Zadře se to pod kůži způsobem, který lze vydýchat jedině netečným pozorováním noční oblohy, kdy si zapalujete jednu o druhou. Bez ohledu na to, že jste zapřísáhlý nekuřák. Je nad mé chápání, kde se výše uvedené bere v tak mladém (a debutujícím!) tvůrci. Prostě... Gratuluji. (11.02.2017)

Film prakticky objektivně bezchybný, který uspokojí jako předm analýzy i jako vtahující příběh jedné dysfunkční rodinné jednotky. Osobně na podobné chladné studie nemám buňky a pětihvězdičkové hodnocení si umanutě vyhrazuju pro filmy, se kterými subjektivně souzním, ale tady obzvlášť cítím velký respekt i přesto, že mi režisérovy skvěle realizované volby úplně neinklinují. 4 a 1/2 (31.03.2017)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Aniž bych si tu přečetl doporučení takového postupu, šel jsem na film nevěda o čem bude, čistě na základě doporučení a hodnocení - a všem, kdo Beksinského příběh zatím neznají, doporučuji totéž. Film se hodně odvíjí od jeho postav, těžko se dá s nějakou 100% sympatizovat a sžít, ale minimálně dokážou zaujmout svou neobyčejností, případně časem získat určitý respekt. Pečlivá režie a kompozice dlouhých záběrů napomáhá se stát zvídavým pozorovatelem a nahlédnout podrobně do života jedné netypické rodiny (a dost by mě zajímalo, jak moc je to podle skutečných událostí). (15.05.2017)