Nechte mrtvoly chytat bronz!

Artový western připomene nejen Tentkrát na západě jak hudbou E. Morriconeho (mj. Faccia a Faccia či Severamente), tak i smyslem pro detail a některými delšími záběry, kterých ale není mnoho. Ač snímek stojí na kameře, přesto nelze říci, že by forma přebíjela obsah. Jen tu máme další vizuální počin dua C+F, jež ví, že film jsou především obrazy. Surrealistická vybíjená, kdy není jednoduché si tipnout, kdo nezemře. Snové scény mají blízko k hudebním videoklipům - zlacení těla, odstřelování šatů až na nahou kůži či halucinogenní milování. Nechybí piss, bdsm na kříži, krev, vystřelené oko ani hořící zlato. Barvy. Rudá, zlatá, modrá, zelená, černá. Oheň. Blankytná obloha, azurové moře, bělostné hřebínky vln. Smrt na každém kroku. Alegorie s mravenci je výstižná. Lidské pinožení často postrádá vyšší cíl. Pro okrajové publikum, které se nebojí u filmu snít. (16.07.2018)

Snové výjevy  s "La femme dorée" čili "Zlatou ženou" (Aline Stevens)  byly naplněny zvrácenou a lascivní atmosférou smrti, kterou jsem chlemtal  plnými doušky a opět jsem se ocitl v hlubinách svého freudovského podvědomí.  Postupné prolínání zdánlivé reality se skutečným sněním vybuchující v závěrečném splynutí obou světů.  La femme dorée přichází...  Jen pro zvané! (08.09.2023)

Po AMER a vrcholném L´ÉTRANGE COULEUR DES LARMES DE TON CORPS se předmětem experimentu opět stává brakový žánr. Od gialla tentokrát spíše k policejnímu thrilleru. LAISSEZ BRONZER LES CADAVRES! je oproti předchozímu klasičtěji narativní (také jde o adaptaci stejnojmenné knižní předlohy); vzhledem k výraznému rukopisu a bujnosti experimentálních formálních postupů tvůrčí belgické dvojice lze snadno prohlásit, že se autoři opakují a neposunují se k ničemu novému. Já si to nemyslím, jelikož tenhle způsob žánrové interpretace ještě zdaleka nedosáhl veškerých plodů – a není nic snadnějšího, než si chvíli počíhat a pak s uspokojením novátorský postup prohlásit za vyčerpaný, a to jen proto, že se dvě novátorská díla od sebe neodlišují tolik, jako se liší od všeho předchozího. Záměrně čistě povrchové zkoumání fascinace mezi estetizovaným násilím a perverzní sexualitou skrze formální (barevné odstíny a kontrasty, střih, zvuk, hudba, detaily, a jejich proměnlivý rytmus) i obsahové prvky, které jsou zdůrazněné takovým způsobem, že na jednu stranu diváka nenechají ani na sekundu únikově ponořit do zobrazovaného světa a zapomenout na jeho principy zobrazení, na druhou stranu jsou tak pevně spojené s určitými navyklými nebo archetypálními reakcemi, že mají přes svůj zcizující efekt silně emocionální odezvu. (31.03.2018)

Tak tomuhle jsem naprosto podlehl. Kamera s třih tady rozehrávají vizuální genialitu, nevídaných rozměrů a prakticky odsunujou herce a děj na druhé místo. Vytváří napětí, dusnou atmosféru, krutost, zcela odsunují jednotlivé postavy na druhé místo. Tolik kreativity, nápadů a obrazový dokonalosti jsem snad nikde jinde neviděl. Určitě to chce co největší obraz a dobrý zvuk, protože tady i kožená uniforma policajta má co říct. Škoda že v závěrečné fázi se nám trošku znepřehlednil děj, ale jinak druhý takový film nanajdeš (19.01.2020)

Vzhledem k tomu, jak mě první minuty tohoto experimentálního zpracování akčního thrilleru naprosto ohromily, je pro mě výsledný zážitek dost zklamáním. Pokud jde o formu a kameru, tvůrci připravili pro diváka celou sérii neskutečně vytříbených detailů a svébytných vizuálních kompozic. Je to přímo omamná hra se smysly diváka, zvláště jeho zrakem a částečně i sluchem, jaká aspoň krátce uchvátí většinu vnímavých diváků. Problém mám v tom, že moje uchvácení po 10ti minutách začalo již mírně upadat, dalších 10 minut fungovalo už jen zčásti a čím déle film trval, tím moje pohlcení z vybraných scén s nadšením z vizuálních nápadů ubývalo a vracelo se stále výjimečněji. Často pociťuji cinefilní radost, když film ozvlášťňují takto fascinující formální nápady, jenže Nechte mrtvoly chytat bronz! je případ filmu, který po většinu času obsahuje jen ty nekonvenční vizuální nápady, jeden experimentální záběr zde záhy vystřídává druhý, zřídkavé konvenčnější záběry zapadnou v hromadě střihů, šance pohlcení do obsahu se stává obtížnější a pouze se dívat na experimentální výtvarné umění na pozadí celovečerního kolotoče násilí, honiček a přestřelek na jedné pevnosti uprostřed vylidněné pláže mě časem přestávalo uspokojovat. Obsah totiž navzdory artové formě zůstává až povrchně brakový a s částečně vyčerpávějící se formou dojde před koncem až do stádia, kde všechny postavy vzájemně na sebe střílejí bez toho, aby bylo jasné kdo a hlavně proč. Asi je skvělé, že si tento film a jeho tvůrci s evidentně podobně koncipovanou celou tvorbou našli své fanoušky, pro mě je to spíše lítostiplný důkaz toho, že jeden mimořádný umělecký aspekt ještě nemusí znamenat mimořádný film. [50%] (21.01.2024)