Musíme si pomáhat

Totální helpnutí si zas jednou, jinak ovšem jen formou podbízivě laciná směs žánrů a průměrný, obsahem falešný film s přehrávajícími až šaškujícími herci, nechutně zneužívající kontroverzní téma českého přístupu k životu za nacistické okupace k jakémusi citovému vydírání hloupého telenovelového diváka... . . . Musíme si nalhávat... že pane rejžizére... Soudě podle hodnocení, zdá se, že kalkul Hřebejkovi vyšel. Dvě hvězdičky se sebezapřením... (22.02.2006)

Rozhodně to není špatný film a podle mě to je určitě nejlepší role Bolka Polívky ale nesedlo mi to tolik jako třeba Pelíšky. Je sice pravda, že toto téma se nedá moc zjednodušovat a zešměšňovat ale i tak mi ve filmu chybělo něco co by mě do něj více vtáhlo. Ale to nic nemění na faktu, že se jedná o jeden z nejlepších českých snímků. (16.11.2007)

Jan Hřebejk tímhle filmem definitivně stvrdil, že česká kinematografie nemá jen Jan Svěráka a Filipa Renče, případně Petra Zelenku, ba naopak, že on sám v poslední době tvoří absolutní špičku českého filmu, a že dokáže natáčet opravdu bravurním způsobem nejen lehčí žánry, ale i hluboké lidské příběhy. Za to se mu klaním až k zemi. (24.09.2002)

Po opakovanom zhliadnutí som sa utvrdil v tom, že tvorba Jana Hřebejka ma nenadchýna, a to ani napriek tomu, že s Petrom Jarchovským vytvárajú silnú dvojku. Vrcholy českej kinematografie vidím inde. Táto protektorátna komédia má viacero silných miest, často divákovi zamrzne úsmev na tvári, keď sa náhle mení na drámu, herci sú skvelí, aj keď sa nemôžem zbaviť dojmu, že Bolek Polívka je viac Bolkom Polívkom, než Josefom Čížkom, o Jaroslavovi Duškovi ani nevraviac. Prekážala mi dramatickosť podčiarkujúca "opitá kamera" aj schematické, figúrkovité znázornenie povojnových udalostí v závere filmu. (10.02.2012)

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)