Snídaňový klub

Madison Spencerová je trinásťročná hrdinka posledného románu Chucka Palahniuka Zatratení, ktorý teraz momentálne čítam a pre ňu je snímka Johna Hughesa The Breakfast Club hollywoodský nesmrteľný film. Je mrtva a dostala sa do pekla, ktoré je podľa nej práve takou ohnivejšou obdobou tohto filmu. Mňa len tak zaujímalo, či naozaj tento film existuje, pozriem do databázy a fuckt, že hej! Vidieť to vtedy, bol by som asi z toho uveličený, ako mladá Madison, avšak teraz mi to prišlo skôr trápne smiešne. Tie ich tanečné ťahy, idiotské pozy, bota omotaná červenou šatkou.... Ale dalo sa zasmiať na vtipných hláškach, to nepopieram, ale hovorím, teraz ma to nejak minulo a navyše, ked' rozoberali svojich starých, tak som dokonca skapínal aj od nudy a teda zostanem na neutrálnych (50/50) troch hviezdičkách, pretože bolo celkom milé si sentimentálne zaspomínať na detstvo. (05.09.2012)

80te roky minulého storočia bola veľmi divoká doba, charakteristická brutálnou komercializáciou. Nebo bolo všade červené, s veľkým bielym logom Coca Coly. Táto komercializácia sa prejavila aj v štúdiovom systéme, keď koncom sedemdesiatich rokov sa ujal pojem blockbuster. Preto si veľmi vážim tvorcov, ktorí dokázali točiť citlivé, úprimné filmy o určitej spoločenskej skupine ľudí a ich najintímnejších pocitoch. Hughesov BC je jeden z takých filmov. Niečo podobné, ako Veľké rozčarovanie, avšak s teenagermi. Z dôveryhodného zdroja viem, že Nelson sa stal vďaka tomuto filmu sexsymbolom, nie Estevez, ako by som predpokladal a u chlapov najviac zarezonovala Ringwald. (27.05.2012)

Teenagerovská komedie s typicky americkým nádechem. Chování dětí a jejich rozdílnost je náhle vystaveno konfrontaci. Školní hvězdy a podivíni se najednou setkávají v jedné třídě a odkrývají svá tajemství a pocity. Musím přiznat, že téma je stále aktuální a i poměrně starší snímek má co říct i mladším divákům. Mně osobně se moc líbil. Takový film k odreagování, který vám i přesto něco dá. Rozhodně stojí za to dát mu šanci. 75% (07.10.2014)

Jsou dva filmy, které budu vždy považovat za ty nejúžasnější, nejlepší a nejpřirozenější snímky o mladistvých a dospívání zařazených do kategorie Komedie/Drama. Sněženky a machři a Snídaňový klub. Ačkoliv se od sebe liší jak zemí výroby, tak jistým stylem, zpracovávají stejné téma. Mládež. Oba snímky se vyznačují skvělým scénářem, různorodými charaktery a skvěle vyváženou mírou humoru bezstarostného dospívaní, který se může během několika okamžiků přehoupnout do té vážnější roviny, kde nastává uvědomění si vlastních činů a chyb a poté následuje přechod do dospělosti. A tak, jak je ve Snídaňovém klubu banda pěti "ukázkových" typů, které musí mít snad každá třída - A Brain, An Athlete, A Basket Case, Pprincess, A Criminal, téměř stejné se nacházejí i ve Sněženkách a machrech. The Breakfast Club má výborný scénář, o to více jej obdivuji, že je mnohdy založen na pouhé improvizaci a skvělé herce, typově dokonale obsazené. Nejlepší pro mě: John Bender, správný drsňák s dobrým srdcem a Allison Reynolds, zamlklá podivínka. Scény, kdy Bender leze v šachtě a vypráví vtip, kdy si všichni chystají svačinu, či úžasná konverzace mezi "všema očima", jsou nezapomenutelné:) Snídaňový klub je kult a vzpomínka na doby, kdy se dokázaly točit filmy pro mládež vkusně a zároveň vtipně. S lehkostí, a zároveň jistým důrazem a důležitostí. "Ví Barry Manilow, že jste mu vykradl šatník?" :) (09.05.2014)

Velké zklamání. Něco podobného, jako když jsem v 90. letech šel na Singles a čekal fajn sondu do života příznivců rockové muziky. Dočkal jsem se zoufalého pohledu na partu uvědomělých čajíčkářů, věčně zaneprázdněných budováním kariéry a plkáním o zodpovědnosti. Člověk se hned cítil jako na Melrose Place, jen k tomu navíc hrál ještě grunge. ... Když vám naservírujou film z prostředí středoškolské mládeže 80. let, čekáte, že tam bude zachyceno něco z atmosféry té bezstarostné doby. Čekáte mejdany, srandu, minisukně - prostě čekáte 80. léta. Místo toho vás šoupnou do místnosti s pěti pitomci, kteří mají jeden vedle druhého vlastně jediný problém: Nesnášejí své rodiče. Rodiče jsou alfou a omegou jejich skuhrání, které máte vydržet celých 97 minut. A prakticky pořád v té jedné místnosti. Po celou dobu vás nečeká nic jiného, a kdybyste snad měli pocit, že se to už konečně rozjíždí, nepropadejte žádné naději. Nic se nikam nerozjede, jen někteří skuhravci se nakonec velmi nepravděpodobně a náhle vzájemně zamilují. Tohle není žádná odvázaná 80's teenagerská komedie - spíš se to podobá tuzemským televizním hrám o svazácích, které působily vlastně stejně nevesele a bezvýchodně jako tenhle Snídaňový klub. Zatímco socialistické inscenace na téma "mládežníci" byly svázány diktátem režimu, tohle dílko svazuje snaha o vážné vyjádření k tématu generačního konfliktu. V obou případech je výsledek stejný (jen američtí mládežníci si dopřejou trávu, ti naši zas alkohol). V jednom je ale Breakfast Club bolestně pravdivý: Mládež v obou táborech nebyla absolutně schopna žádné opravdové vzpoury. 60. léta a odvaha generace dětí květin měnit svět, nebo punková rebelie let sedmdesátých jsou nenávratně tytam. Děti 80. let jsou daleko krotší a smířenější s tím, že měnit systém se nevyplácí. Zpětně se jim nedá upřít jen jedno: Alespoň se dovedou pořádně bavit. Ti z Breakfast Clubu nedokáží bohužel ani to. (31.07.2007)