Můj strýček

Panu Hulotovi zrejme doslo huleni, protoze vsechen svuj vtip nechal na prazdninach v primorskem letovisku. Mon Oncle byla skutecne nuda k uzoufani. Minimalni zabava, neskutecne otravna hudba, stupidni scenar o nicem, nevyrazny Jacques Tati. Nejake ty hvezdy zachrany davam za spravne futuristicky baracek a zahradu, ve kterem se take odehravaly ty jedine vtipne momenty filmu. Po mnohem lepsich prazdninach pana Hulota tezke zklamani. 4/10 (03.06.2010)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)

G.K.Chesterton napsal: "Svět nikdy nezajde na nedostatek divů, pouze na nedostatek údivu." A o tom jsou Tatiho filmy. V každém z nich staví člověka s jeho přirozenými reakcemi a chováním (pana Hulota) proti něčemu uměle vytvořenému, co ho nutí do nějaké předem stanovené sociální role a zbavuje ho schopnosti sebereflexe. Jenže my to vidíme právě očima pana Hulota, který takového přerodu ani není schopen, takže se bavíme absurdním životem jeho příbuzných v módně přetechnizované vile. Ale nechtěl bych vyvolat mylný dojem, že je to zatrpklý pozérský film, odsuzující techniku. Jacques Tati se vždycky vyvaroval takových těch lacině extrémních soudů, jaké slýcháme třeba ve folkových písních, které nám doporučují, abychom všeho nechali, vrátili se ke kořenům a šli si ustlat do lesa. A třebaže film líčí šťastně bezstarostné dětství kluka, který o rodičovskou snahu zapůsobit na okolí vším módním nejeví zájem, není to ani obvyklé klišé "sedával jsem na stromě, měl jsem odřená kolena a byl jsem šťastný". Ani jeho rodiče nejsou pouhé karikatury z Dikobrazu, i pro ně má Tati pochopení. Chovají se tak, protože doba, systém, sousedé, média a spousta dalších vnějších vlivů to od nich očekává a oni si zkrátka myslí, že je to tak správné a přirozené. Nenávidím pojem "laskavý humor", nadměrným užíváním alibisty, pokrytci a televizními hlasatelkami už skoro ztratil smysl. Ale kdyby mě někdo natahoval na skřipec a nutil, abych alespoň v jednom komentáři tento výraz použil, bylo by to u Mého strýčka. 100% (08.02.2006)

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. (24.01.2017)

To, že Mr. Bean je pouze nápodoba někoho jiného, mi vyrazilo dech. O Jacquesovi Tatim jsem do Strýčka neslyšel a proto pro mě byl vážně šok vidět spoustu fórů z legendárního britského seriálu tady. Scénářem to sice bylo dost chudé, ale filozoficky a humorně naštěstí na takové úrovni, že jsem se až tolik nenudil. 70% (04.02.2017)