Můj strýček

Film, který je ve své zábavně výpovědní hodnotě doveden až na samý vrchol dokonalosti. Rozpor mezi starým a moderním, mezi romantikou a technikou, mezi lidskostí a odcizením, mezi nostalgií a nezadržitelně neúprosným vývojem, mezi žitím a přežíváním, mezi radostnou nadějí a smutným během událostí. Pan Hulot (skvělý Jacques Tati), muž starého a lidského světa, je konfrontován s životem moderního přepychu a vymožeností, kde už nezbývá čas na vychutnávání si života, byť třeba jen v malých douškách. Z života se stává jeho karikatura, kde jde především o předvádění svého luxusního stylu života ostatním. Přirozené a srdečné lidské vztahy se přeměňují v úslužnost a předstírané přátelství v zájmu uchování a rozvíjení si svých dobře placených pracovních míst. Touha po "lepším" životě dostává přednost před skutečným životem. Práce pro život je vystřídána životem pro práci. Technické vymoženosti sice mají a mohou vylepšit životní úroveň, ale ne vždy tomu tak je. Ne vždy život v luxusu přináší i životní štěstí, ne vždy honba za lepším zítřkem opravdu přinese lepší zítřek. Stává se, že jde jen o iluzi a klamavý pocit, který nepřináší naplnění, a přirozeně při té cestě odstraňuje stále větší míru lidskosti. Je to přirozený vývoj v konzumní kapitalistické společnosti, která obvykle nabízí pouze iluzi a zdání, ale nenabízí skutečné hodnoty a více lidskosti. Nabízí něco, co většinou lidi více rozděluje, odcizuje, znásilňuje, dělá je agresívnějšími. V honbě za přeludy bez duše. Z dalších rolí: Hulotův švagr Charles Arpel (Jean-Pierre Zola), ředitel významného průmyslového podniku, který nalézá svou lidskou duši, jeho manželka a Hulotova sestra (Adrienne Servantie), pyšnící se modernizovaným bydlením, Arpelův poslušný podřízený pan Pichard (Lucien Frégis) a jeho manželka (Adelaide Danieli), Betty (Betty Schneider), dospívající dcera Hulotova domácího, hospodyně Arpelových Georgette (Yvonne Arnaud), bojící se elektrických novinek, Hulotův synovec Gerard (Alain Bécourt) zažívající se strýčkem skutečná dětská romantická dobrodružství, či osamělá slečna Fevrier (Denise Péronne). Je to příjemný a laskavý film, který jedinečnou Tatiho satirickou zábavnou formou podává obraz stavu vývoje společnosti a vyjádření znepokojenosti z tohoto vývoje. (15.01.2013)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)

Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Od Tatiho jsem viděl nádherné černobílé "Prázdniny pana Hulota", kde byl humor groteskních gagů všudypřítomný a vyvolával ve mně časté záchvaty smíchu. Bohužel však ve filmu "Můj strýček" se pan Hulot nějak vytratil do pozadí. Místo něj nastoupila všudypřítomná odcizená futuristická technika a kritika snobské smetánky. Už mi s tímto filmem přes osobitý styl a poetiku zdaleka nebylo tak dobře a místo zábavy se postupně dostavila nuda. Jak tohle mohlo dostat Oskara za nejlepší zahraniční film, netuším. Ukázky: http://www.youtube.com/watch?v=gkvtE1AS6Qo a http://www.youtube.com/watch?v=podx8Zt7Sck&NR=1 nebo http://www.youtube.com/watch?v=nmTnJFLZJtA&NR=1 či http://www.youtube.com/watch?v=LE9t98Gox60&NR=1 (27.02.2009)

další příjemná "groteska" od Tatiho. Zůstává stále u svého oblíbeného tématu - kontrastu mezi starým a novým světem, který je určitě stále aktuální. Moderní ukazuje jako zautomatizovaný, hlučný a sterilní. Starý zase pestrý, neuspořádaný, ale radostný. A díky tomu je konfliktů, a tím pádem zábavných situací stále dost. V ději nikam nespěchá, tak je to uklidňující a přijemné pokoukání plné francouzské nálady. 4 hvězdičky si rozhodně zaslouží. (16.01.2012)

Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga. (01.08.2011)