Můj strýček

Čas pohodového království, které není tak docela pohodové a poklidné .... kontrast staré pařížské čtvrti, navozující dojem např. Monmartru, ještě nepropadlého turistům, s jeho bukinisty, studenty, bohémy a umělci nezřídka světových jmen, na jehož rozích můžeme potkat mladého, ještě neznámého Picassa, stále mimo sebe jsoucího Modiglianiho nebo o něco později Tristana Tzaru, ale také Vítězslava Nezvala, Alfonse Muchu, Františka Kupku,. Marii Čermínovou-Toyen .... a v protikladu k tomu vpád nového měšťáctví, dům, který chce být hypermoderní, ale je jen jen karikaturně neobyvatelný a vlastně nevkusný. Boj o dětskou duši, boj, na jehož jedné straně stojí pábení roztomilého, i když nepraktického ne zcela příčetného strýčka, na straně druhé vítězný industrialismus, ještě netušící, že směřuje k ropným šokům sedmdesátých let a energetické trýzni současnosti. Šedomodré ladění filmu přesně vystihuje dramatičnost této nedramatické konfrontace, tu nudu, která chce být životem, a romantismus, jehož hlavní slabinou je stupňující se neaktuálnost. Laskavý nadhled, nostalgie, kterou i dnes alespoň zčásti známe z některých starých přežívajících zákoutí, vlídnost přístupnosti a vzájemnosti, ulice, která je jedním velkým sousedstvím, uličnictví, z něhož se rodí skuteční mužové a ženy, pro něž mít rodinu je radostná samozřejmost a ne poutající nepohodlné břemeno. Tatiho dialog nemá a nechce mít vyústění a zcela postrádá ambice jít do nevyhratelné konfrontace se svou dobou. Její základní tendence, tendence bruselského EXPa, zkráceně řečeno, ovšem postihuje přesně. I ve své nadčasové nepomalé pomalosti. (07.07.2008)

Přiznávám, že jsem si místy zpíval na známou melodii český text Jiřího Suchého (melodie Franck Barcellini & Alain Romans), líbili se mi pejsci i kluci rošťáci, a samozřejmě i Villa Arpel, kterou pro film navrhnul Jacques Lagrange, který případně poznamenává, že smích diváků nevyvolává samotná vila, ale "směšná zařízení a chování jejích obyvatel" (a hostů). Myslím, že už jen jezírko s delfínem, které ve filmu posloužilo k mnohé zábavě, je architektonicky (ale i funkčně - pokud funguje) dokonalé. Škoda jen, že právě tenhle film je černobílý. Replika vily je k vidění v kulturním středisku Cent Quatre v Paříži (otevřeném teprve nedávno, v roce 2008). Nicméně civilní až vycizelovaný humor "málomluvného" Monsieura Hulota mi nejspíš moc nesedí, možná se na tom úměrně podílí i délka filmu. (08.10.2017)

Tati není pro mě. Čistě na osobní úrovni mi nesedí to idealizování venkova a odsuzování města - působí to na mě upřímně řečeno až nesnesitelně pokrytecky, jako nějaká propaganda. Nevěřím pak těm karikaturám, nevěřím jeho obrazu světa, Tatiho filmy jsou pro mě jen chladně převedené neživotné koncepty. A nakonec jak džungle velkoměsta a rozmazlenost buržoazie, tak i krása vesnice a upřímnost malých lidí jsou stejně úzkostlivě aranžovány a vyvolávají u mě odstup. Jediné, co vím, je, že bych nechtěl žít ani v tom, co Tati odsuzuje, ale ni v tom, co vyzdvihuje. Protože v obou případech by to znamenalo žít v jeho hlavě, kde bych musel žít podle jím odsouhlaseného životního stylu a uznávat jeho hodnoty. (24.01.2017)

Táto čiastočne hovorená, farebná groteska nemá kvalitatívne vyrovnané sekvencie, ale ako celok je veľkou poctou jednej veľkej ére nemého filmu a svojím satirickým pohľadom na ľudskú spoločnosť ( keď vidím, ako dávno predtým sa očakávalo, aká že bude pretechnizovaná a nehumánna, až z toho mrazí ) sa snaží zamyslieť sa. (27.09.2016)

Tatiho filmy jsou všechny stejné. Pohodové, odlehčené, hravé, půvabné, poklidné, s velmi příjemným hudebním doprovodem a tradičně moulovatým Tatim v hlavní roli strýčka Hulota. Zkrátka letní idyla. Stopáž je však vražedná a scéna grill party téměř nekončící. Navíc trable pana Hulota mi nikdy nepřišly moc vtipné. Zasmál jsem se až na samotném konci gagu se zapalovačem. Trochu málo na komedii, ne? Ale kouká se na to moc hezky... (10.06.2008)