Podivnější než ráj

Obrazově krásné, ale jinak mě to v podstatě kompletně minulo. Celou dobu jsem se u toho strašně nudil a měl jsem problém to vůbec dokoukat. Pár momentů mě tam z letargie vytrhlo (hlavně skvělá hudba), ale jinak si myslím, že na takový film asi musí mít člověk náladu - a to v mém případě tak úplně nevyšlo. Takže za mě bohužel. (13.03.2017)

Odcizení ad extremum. 1)  Dva nemakačenkové hrají falešně karty a sázejí na dostizích. Nic nedělají, nic je nezajímá. Proč bych se o takého týpky měl zajímat? Postavy žijí, oblékají se a chovají zcela mimo mísu._____ 2)  Zdvořilost, s níž probíhají všechny dialogy, jen podtrhuje prázdnotu, v níž se postavy pohybují._____ 3)  31letý fešácký scénárista, režisér a střihač Jim Jarmush předkládá své alternativní pesimistické vidění světa. Zajímavý 32letý John Lurie (Maďar Willie) doprovodil dílo svou hudbou. Ještě je tu neméně zajímavý 30letý Richard Edson (Eddie) a tím jsem pozitiva filmu vyčerpal._____ 4)  Uvidíme záběry z dobového New Yorku, zasněženého chmurného Clevelandu a z pláží na neméně chmurné Floridě._____ 5)  Kolega Amputace***** pěkně popsal motivaci chování hlavních postav. (05.09.2023)

S Jarmuschem to mám jako na houpačce: Noc na Zemi - ano, Mimo zákon - ne, Kafe a cigára - ano, Mrtvý muž - spíš ne, Zlomené květiny - spíš ano... A Podivnější než ráj - ne. Nevím čím to je, ale ty samé věci, které se mi v jedněch jeho filmech líbí musím v jiných vytknout (pomalé tempo, nulový děj). A tady musím, ač nerad, bohužel vytýkat. Je to přesně jak píše B!shop: Tři postavy sedí a čumí. Pak jedna odjede čumět jinam, zbylí dva sedí a čumí pořád na stejném místě, až je to omrzí, zvednou se a jedou sedět a čumět za tou třetí. Pak se všichni dohodnou, zvednou se, odjedou spolu úplně jinam a tam si zase sednou a čumí. Na konci se rozdělí a každý sedí a čumí jinde. Je mi jasné, že to měl být záměr a jak tu správně všichni píšou, ono to překvapivě ani moc nenudí. Ale na druhou stranu ani moc nebaví. (15.12.2009)

Podivný (americký) ráj není jen prostým popisem života několika amerických imigrantů a outsiderů (ať už se jmenují Willie, Eddie, Billie nebo Eva), ale rovněž rozkrýváním jedné vrstvy života, na kterou (snad jen čas od času) naráží každý z nás. Je to stratum přežívání, které zklidňuje a rozvolňuje naše běžné maniodepresivní bytí. Jarmusch samozřejmě vyzvedl tuto vrstvu na "absolutní bytí", ktreré, na rozdíl od těch, kteří jej ve filmu prožívají, je nám nepříjemné a snad i odporné. Pozn. 1: Španělští mystikové by jej nazvali: "todo se passe y no deja marca - vše pomíjí a nezanechává stop". Jenže oni tím nemysleli jen Willieho nebo Evu, ale nás všechny. Pozn. 2: Do Jarmuschova filmu se můžeme podívat jako do zrcadla - a nebo také okamžitě odvrátit zrak. Pozn. 3: Škoda, že jsem film neviděl před překládáním knihy Johna Cagea "Silence", tehdy nejasný pojem "tv dinner" definuje Willie opravdu přesně. Pozn. 4: Jaký je rozdíl mezi Williem a Eddiem? Eddie nejspíš dosud ještě doufá v přátelství a snad i v lásku. Skutečně se mu líbí "I Put a Spell on You"? Pozn. 5: Škoda jen, že Jarmuschovy filmy z poslední doby (počínaje od Ghost Dog), postrádají důslednost (a pro mě i přesvědčivost jeho prvních filmů. (17.07.2018)

Jarmusch je génius. Vážně genius. Posadit tři lidi do jedné místnosti, vnutit jim otupělý výraz, zakázat jim mluvit a hýbat se a přitom z toho vytřískat zábavu, to si může dovolit jen ON. Jenže omyl, ON si z nás nedělá srandu coby hvězda, tenhle film je začátek. To je pak nebetyčná drzost. Nebo kouzlo osobnosti, která už tehdy dala znát, že si bude dělat svoje věci po svém a že je jen na nás, jestli to bude i naše SVÉ. Mé SVÉ to rozhodně je. (05.07.2006)