Where Hands Touch

Cesty lásky jsou nevyzpytatelné, takže sledujeme sbližování míšenky a synka prominentního člena SS. Námět slušný, škoda ale, že se novinka angažované Londýňanky Ammy Asante po celou dobu tváří nesmírně vážně. Ano, jsme sice v době druhé světové války, tvůrci ale stejně nikdy nejdou na dřeň, nikdy do toho pořádně nešlápnou a při scénách ilustrujících nebývalou vlnu zla s kamerou uhýbají. Barvou pleti se režisérka nezabývala poprvé a je důležitá i tady, kvůli ní to nebude mít naše hrdinka ze smíšeného manželství vůbec snadné. Herci jsou snaživí, jenže mnohdy nemají co hrát a jen se útrpně tváří do kamery, každopádně se budu opakovat, a to, že Amandla Stenberg je docela velkým příslibem do budoucna. Škoda přepálené délky, několik scén bych mohl postrádat, pevnější režijní vedení bych naopak uvítal. Válečné utrpení pro teenagery! (25.05.2019)

Od Ammy Asante jsem už viděl dva filmy (opět na téma segregace) a moc se mi líbily, takže jsem šel i do tohoto. Vztah Němců k německým Židům myslím znají i děti ze základních škol (byť se možná šeredně mýlím), ale jak se Němci chovali k Němcům jiné barvy pleti, o tom moc filmů není. Amandla Stenberg je krásná holka a určitě s ní budu chtít vidět více filmů. Hrála hezky a přirozeně. Hůře na tom byl scénář. Druhá světová zuřila napříč Evropou a hrdinové se zrovna musejí potkat na stejném místě, to je náhodička! Koncentrák, k tomu se raději nebudu rozepisovat. Všichni v čistých šatech, vyčištěné zuby, naštěstí jim rejža nezapomněl říci ať se ve stylu zombies plouží a koukají kamsi do nebe... A tak to tak všichni dělají... V zdigitalizovaném Berlíně sice nechyběly ruiny vybombardovaných domů (a že v roce 1944 tam už USAF ve dne a RAF v noci mělo pravidelné letecké linky), na ulici však ani cihlička. Inu ten německý ordung ! V Berlíně se dalo určitě ladit a chytat BBC a ono je tam toho více... Prostě pohádka pro tu většinu, která o tom nic nezná. Tam nakonec ale vidím jisté pozitivum ve formě částečné osvěty. Kdo se válkou zabývá, musí být reáliemi vyloženě zklamán. Když už do něčeho takového jdu, snažím se to co nejvíce přiblížit realitě. Samozřejmě v tomto případě vizuálně. Němci ale myslím teď mohou být co se týče míšenců v klidu. Poté co mutti pozvala do Germánie celou Afriku bude za pár desítek let celkem problém narazit na původního ,,árijce'' a karty se možná nakonec otočí. Třeba v roce 2100 nějaký běloch natočí film o bílém míšenci jak to měl těžké... Dávám za dvě hvězdy a tu třetí přidávám za to téma. Takže dohromady za 3 ukradené brambory. * * * (05.02.2020)

Áno, tak Amandla Steberg bude a už aj je dobrá herečka. Ale o čom je tento film? To najväčší otrokári a zakladatelia koncentračných táborov, akými sú Briti, točia nezmysly o tom, ako Nemci prenasledovali černochov? To už im ozaj hrabe v hlave? Nech natočia niečo, čo reálne urobili oni, na to sú tony materiálov, a nie vymýšľať si príbehy o Nemcoch. Snažia sa tým zakryť svoju zodpovednosť? Najhoršie je, že režisérka je čierna Angličanka. Asi už zabudla na dejiny Afriky. (24.05.2019)

Tak špatné to zase nebylo... Ono ostatně - filmů z válečného zázemí (a to včetně KL) není zas tolik, a dost méně těch, kde probíhá nějaká ta "lásková" linka, takže vcelku spokojenost. Nicméně - pokud bych chtěl zajít do -podrobností- , nemohu se ubránit dojmu, že takových "náhod", který film divákovi poskytl, by asi v reálném stavu být nemohlo. Navíc se nějak nedostalo (ani v závěrečných titulcích) na vysvětlení přežití maminky (klučinu bych ještě chápal ;-)). Pak tu je ještě trochu nelogičností (v táboře panoval nějak moc mírný režim; v hitlerovském Berlíně se mulatkám zřejmě taky dobře dařilo, když mohli až do roku 1944 chodit do árijských škol; maminka - zručná radiokutilka co dokáže rozchodit rádio i bez zapojení do zásuvky a ještě navíc překopat na KV příjem; a taktéž si myslím, že anglicky psané "formální oznámení" o zabavení bytu židů se v Německu asi taky nepraktikovalo :-). Takže... suma sumárum - za tři pán vélkomožny... Holt to Dáblova čísla ani Schindlerův seznam nejni... Nicméně - snaha tu byla ;-) (20.07.2019)

Pokiaľ sa dostanem k podstate filmu, tak trocha na vysvetlenie, prečo na Porýnsku sa nachádzalo veľa mulatov – bastardov. Od toho aj Hitlerov výraz Porýnskí Bastardi, ktorými sa zaoberal aj vo svojej knihe Mein Kampf. Po prvej svetovej vojne (dôsledky Versaillskej zmluvy) boli Nemecku odňaté časti jeho územia, takisto všetky kolónie v Afrike. A keďže Francúzsko sa obávalo následného útoku bola na ich hranici vytvorená demilitarizovaná zóna a oblasť Porýnska bola obsadená na 15 rokov francúzskymi legionármi, ktorí poväčšine pochádzali z francúzskych kolónii. Prostredníctvom väzieb na nemecké ženy sa im začali rodiť afro-nemecké deti. Po nástupe Hitlera k moci začalo 3. oddelenie na čele s Eugenom Fischerom a Fritzom Lenzom robiť poriadky aj s týmito deťmi, celkovo sterilizovali 400 takýchto deti. Keďže tie sterilizácie nemali právny podklad , boli nezákonné, podarilo sa niektorým deťom z tohto programu uniknúť. Ale ideme späť k filmu. Vždy mám zimomriavky pri sledovaní vojenského filmu keď sa jedná o skutočný príbeh. Ale tento je hodne pritiahnutý za vlasy, ak sa mal skutočne takto odohrať. Nepredpokladám, žeby gestapo nejakého mulata nechalo voľne pobehovať po nemeckej ríši až do roku 1944 a k životu v koncentračnom tábore sa radšej ani nevyjadrujem. Z filmu nemám žiaden pocit reality a zvlášť, keď ho urobili Briti a samotná režisérka a scenáristka je tmavej pleti. Skôr som mal pocit, ako keby dej filmu bol pre ňu veľmi osobný, ale nie v období 2. svetovej vojny. Áno, film je o ľudskom osude, ak bol z obdobia vojny, tak takýchto príbehov muselo byť mnoho. Vo filme je málo scén násilia a krutých obrazov vojny, všetko sa mi javilo veľmi povrchné. Aj keď bolo cítiť neustály strach, hlbokú bolesť, krutosť a nespravodlivosť voči hlavnej aktérke. Ten lúč slnka, lásky a šťastia v závere filmu bol však veľmi slabý. (13.06.2019)