Jak dopadají zoufalci?

Podle mě o chloupek lepší než jednička, která mi přijde přeceňovaná. Temuera Morrison je opravdu zajímavý charismatický herec. Scény s ním mě bavily nejvíc. Konec trochu náhlý a rychlý, ale jinak to nebylo špatné drama. Jo a abych nezapomněl... ty akční scény opět jak z grotesky, ale o těch to přece nebylo. 77% (12.11.2013)

Tak tohle pokračování vynikajícího Once Were Warriors už nemělo ani zdaleka takový koule. Možná je tam víc nasilí ale to je tak všechno. Za mě je to emočně hodně slabý a naprosto zbytečný pokračování. Ani hereckej výkon Temuera Morrison(a) nebyl zdaleka tak přesvědčivej. Chyběla tam ta krutost, chladnost, surovost a bezcitnost. Na druhou stranu si myslím, že to nebyla až tak jeho chyba. Pouze jen zahrál to co po něm chtěl režisér Ian Mune. What Becomes of the Broken Hearted? je pouho pouhým stínem Once Were Warriors. Kdysi možná byli bojovníky tahle bitva byla ale prohraná. (16.05.2020)

Navázat na tak intenzivní film, jakým je Once Were Warriors není vůbec záviděníhodná situace. Běsnění Jakea Hekeho, který se z milého a milujícího chlapíka změnil v mžiku oka v monstrum, pohltilo první díl takovým způsobem, že šokovaný divák do závěrečných titulků doslova nedýchal. Temná a depresivní atmosféra bezútěšnosti s druhým filmem pomalu mizí a nastupuje tradičnější rodinné drama o vypořádání se s vlastními běsy a touze naleznout odpuštění. Jedná se ale o skoro stejně silný zážitek -- a to hlavně díky Temuera Morrisonovi, který v té hrozivé hordě svalů nachází nepatrné kousky citu a pomalu dostává sledujícího na svou stranu. Celý první film je Jake člověk semletý chlastem, vlastní neukotveností a nulovou sebeúctou, která jej žene do záhuby. Na konci druhého dílu je to člověk snažící se nalézt správnou cestu a uvědomující si svou ztrátu ... stále zoufalec, ale rozhodně bojující ... (18.07.2008)

Povedené pokračování strhujícího filmu Once Were Warriors (1994) má sice o něco menší existenciální sílu, protože je v něm více pathosu, sentimentu a má citelně slabší scénář, ale pro každého, komu se první díl zaryl pod kůži, je to radostná povinnost, lahůdka a hodně zajímavý zážitek. Temuera Morrison jako Jake "the Muss" Heke je opět excelentní, ale jeho syn Sonny je popravdě poněkud slabší postava (herecky i scénáristicky). Zato se mi ale strašně moc líbila Nancy Brunning (Tania), krásná a temná jako půlnoc, a asi jediná na první pohled čistokrevná Maorka ze všech těch maorských míšenců, kteří v obou filmech hrají. (11.03.2014)

Ohromně se mi líbilo jak vlastně ošklivě byly oba tyto novozélandské filmy natočeny - stejně špinavě jako ona doba, ono prostředí. Kdyby se tohoto tématu chopil dnešní tvůrce, autenticitu by přebyly vymoženosti dnešní doby a kouzlo by se rázem vytratilo. Tím, jak je snímek trefně utvořený, má cesta chvály ale končí. Oproti nekompromisní, pochmurné a až depresivní jednotce, která mě v jistých sekvencích dostávala až do kolen, se nám po pěti letech dostalo pouhopouhého vyprchání nedodělané látky, ze které vzniklo rodinné drama bez větší emocionální struktury. Film by se navzdory svému předchůdci dal pustit, mimo několika krvavých či sexuálních scén, i menšímu dítěti, které by jej bralo jen jako obyčejný snímek o rozpadlé rodině. Ta absence Lee Tamahoriho zde byla hodně cítit, i tak jsem ale vděčný, že se agresor Jake vrátil ještě jednou, přestože ve velmi odlišné podobě. (04.09.2018)