Na krátko

Další velmi milé překvapení v oblasti sociálních dramat, kterých má současná česká filmová kinematografie jako šafránu. Velkým kladem filmu je jeho sugestivita, která je zapříčiněna především civilním herectvím. Snímek věnuje dostatečný prostor pro uchopení vnitřního světa postav pro možnost navázání se na ně. Snímku se daří udržet napětí - do konce filmu mi nebylo jasné, jak se celý ten spletenec vztahů rozmotá a to právě proto, že jsem věřila, doufala a přála si – stejně jako postavy filmu. I přesto, že bychom mohli na snímek nahlížet jako na sled jednotlivých klišé, pak snad jen v případě, že bychom si odepřeli příběh prožívat – klišé zde tedy vystupuje jako zdání, neboť je demaskováno. To může demonstrovat např. obrovské odhodlání matky (byť na pokraji sil), která doslova svádí vnitřní boj, aby život její rodiny nekopíroval šablonu „těch lidí ze severu Čech“. Právě prostřednictvím její postavy, která si je dobře vědoma tohoto jakéhosi ortelu (tlaku), který jí visí každý den nad hlavou, vnímám příběh jako velmi skutečný. I to je vlastně odpovědí k jejímu jednání – potřeba chránit svou rodinu, mít vše pod kontrolou (a zároveň nebýt jako vlastní matka), aby se tohle celé nerozpadlo. Velmi věrohodná je i postava senzitivního Jakuba, který se cítí oprávněně oklamán matkou a sbližuje se se svým otcem, jehož ideál však bere za své. Proto hledá své místo – najednou nepatří ani tam, ani tam. Soukupová také otevírá i téma funkčnosti rodiny v postmoderní době – konkrétně soužití sourozenců, kteří mají jednu matku, ale každý jiného otce. Toho si velmi cením a bylo by skvělé, kdyby tento, čím dál tím častější společenský fenomén, prostupoval i jinými snímky. Pominu-li excelentní herectví Jindřicha Skokana s výmluvným pohledem, tleskám i skvěle postavené trojici dospělých herců Špalková-Finger-Vančurová. Dobrou volbou byla i tesklivá hudba v podání Květů. Snad jediné, co bych vytkla, je animovaný úvod, ve kterém nám Jakub představuje svou rodinu – nejen, že animace (a její hravá atmosféra) z celého filmu mizí, ale mizí i vypravěč. Ale možná to byl záměr … (02.05.2020)

Filmová výzva, žánry - knižní adaptace. První vlaštovka a v zásadě dobré. Zfilmování knih Petry Soukupové vyžaduje obrovskou odvahu a nesmírnou pečlivost, proto určitě stojí za zamyšlení oslovit samotnou autorku, aby se ujala scénáře. Výsledek je opravdu slušný, přestože musím subjektivně konstatovat, že mě film tolik nechytl za srdce jako kniha, resp. povídka. (26.04.2021)

Temnější verze Jak vytrhnout velrybě stoličku patří jistě k nadprůměru československých sociálních dramat. Škoda jen, že jsme zas dostali jen odnikud nikam. K tomu mě vyloženě rušila banální linie sestry, která byla prakticky okopírována z krátkometrážních Neplavců a filmu nepřidala nic. Raději bych se držel jen příběhové linie hlavního hrdiny ve prospěch zkrácení stopáže, která se stala hlavním nepřítelem kinodiváka. (26.05.2018)

Jde o pocitově působivý film podle povídky autorky scénáře Petry Soukupové. Není mi tedy jasné pro jaké publikum je určený. Pro děti ne, by´t má dětské hrdiny. Chlapec je hodně osamělý. Nemá rád fotbal a bydlí jen se ženami. Źárlí na starší nevlastní sestru, protože jí její otec posílá alespoň dárky. Jeho táta je námořník, což je dost možná jen milosrdné vysvětlení jeho znavené matky. Vzájemné zraňování sourozenců a tenze mezi babičkou a matkou jsou zobrazeny výstižně. Přesně fungující jsou všechny situace. Zápletka ale nemá tajemství a je předvídatelná. Syn si otčíma najde. V závěru dobře funguje vzpoura a reakce na ni a také souběh náhlé dospělosti obou dětí po ztrátě iluzí. I když je to trochu šablonovité- mužské pivní fanouškovství a dívčí první láska. Všechny řemesla jsou na úrovni. (01.09.2020)

Ano, život i film se někdy skládají z klišé. To ale nemusí být a priori špatně. Někde jsem četl "zkrátit" a v průběhu snímku jsem se k tomuto názoru přikláněl. Ale je zajímavé, že pak jsem o filmu debatoval se svojí ženou a ta mě přivedla na myšlenku, že vyprávění pomalu, postupně, tak, jak to bývá, rozkrývá všechna možná zákoutí vztahů zúčastněných osob. Ne, samozřejmě, film není dokonalý, Petra Soukupová si sama psala (první) scénář, takže do bezútěšných, psychologicky hutných okamžiků jejích knih má daleko. Je to ale sympatický pokus o rodinné drama a navíc je požitek vidět Martu Vančurovou po dlouhé době takhle dobře hrát. 70%. (05.06.2018)