Hra na pláč

Extrémně nevyrovnaný počin. Dva poměrně soběstačné celky - stockholmský syndrom v Irsku a lehce almodovarovská londýnská romance - by mě bavily odděleně, jejich spojení ale nedopadlo moc dobře. Filmu by určitě slušelo, kdyby byl roztříštěn na několik povídek, mnohem lépe bych se smiřoval s výkyvy nálady a rytmu jednotlivých fragmentů. Takhle tady máme trochu akce, trochu srandy, trochu romantiky, trochu psychologie, sem tam pindík, sem tam krev. To vše v nemastném-neslaném obalu Jordanovy podprůměrné režie. Meh. (05.08.2013)

Zvláštní film, který má velice překvapivý vývoj a minimálně dva dost drsné zlomy. Mám hlavně na mysli svlékací scénu:-) Musím ale říct, že část po příjezdu Rea do Londýna se mi vůbec nelíbila. Rozhovory přes barmana, komický prvek v podobě x krát vracejícího Jakea, zdálo se mi to takové...dost blbé. Po svlékací scéně se to ale všechno změnilo k lepšímu. A závěrečná píseň "Stand by your man", která běží s titulky, mě pobavila. Ti co film viděli jistě vědí proč:-) (13.08.2005)

Jedním z cílů a ambic filmu je seznamovat se světem, s kterým se běžně nesetkáváme nebo (v lepším případě) nikdy nesetkáme. Vždyť i Boy George zpívá: "Don't want no more of the crying game". A tak (raději) utečme od příběhu režírovaného IRA, a všímejme si následného vztahu dvou mužů: Ferguse a Joddyho, a Ferguse a Dil. Pro oba platí, že při poznávání jeden druhého se postupně mírní počáteční averze a zaujatost, a provedení chladnokrevné vraždy se stává takřka nemožným. Pozn.: Angličtina má poměrně dost idiomů spojených s pláčem: crying game, crying shame, crying time atd. Při překladu je třeba se trochu zamyslet. Hra na pláč asi nebude to pravé ořechové. (04.09.2015)

Je to zvláštní: neviděla jsem jediný film Neila Jordana, ze kterého bych nebyla úplně nadšená, ale přeci jen mi tam vždycky něco chybí k tomu, abych mohla dát s čistým svědomím 5*. Hra na pláč je skěvlý film, o tom žádná, a vsadím se, že ve své době musela vyvolat solidní poprask, kór v nábožensky upjatém Irsku. Scénář nemá sebemenší vadu, herci jakbysmet (obzvlášť zbožňuju ten mírně smutný výraz Stephena Rea, ten chlap je neskutečněj), režie bravurní (aspoň do té míry, co to můžu jako laik posoudit). Ale něco mi nesedí na příběhu, na tom, jak se odvíjí - asi se do mě dostatečně nezažral, každopádně nemůžu říct, že bych s to nějak prožívala, jako kdyby mezi mnou a postavami pořád stála nějaká clona. A v tom je právě ten háček - u takovýho příběhu bych to prožívat měla. Teď se ovšem nabízí otázka, jestli je to moje vina, nebo vina filmu... (17.09.2010)

Film o soucitu a toleranci ve světě, kde se lidé bez rozmyslu zabíjejí v zájmu svých velkých pravd. Ale také film o odpuštění a o lásce, která je jenom jedna, třebaže ji každý z nás vidí jinak. Pro mě navíc to tehdy bylo první setkání s hercem, který má pohled smutného bernardýna - Stephena Reu mám ráda dodnes! Škoda jen, že toto je jeho zřejmě životní role. Po letech jsem si Hru na pláč střihla znovu - a funguje to pořád stejně - prostě srdcovka! (05.09.2014)