Kočár do Vídně

Desatero praví nezabiješ? Strhující procházkovsko-kachyňovská anabáze na téma věčného pokoření lidských citů navzdory hrůzám všedního dne. Násilí plodí násilí. A když je násilí utlumeno rozvahou, opět je na to odpovězeno jen dalšími násilnostmi. Iva Janžurová v Kočáru do Vídně prokázala, že její herecké umění se zdaleka neomezuje jen na role komediální. Kachyňa byl režisér s nesmírným zájmem o psychologické vedení herců - v tomto případě nejen Janžurová, ale i mladíci Hanzlík s Munzarem rozvíjí díky pozorné režii neuvěřitelný profil emocí a nálad. (04.02.2024)

Už dlouho jsem neviděla tak působivý snímek jako je právě tento. To bylo ale silné sousto. Měla jsem při sledování dva naprosto protichůdné pocity. Chtěla jsem od televize odejít a zároveň film dokoukat. Něco mě totiž nutilo sledovat film do konce. To musel být neviditelný magnet. Z hudby, která film doprovazí běhá mráz po zadech a jde plíživý strach. Cesta lesem byla až pohlcující. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že snad vůbec neubíhá. Dobře to popsal v jedné scéně Luděk Munzar. Nezapomenutelný snímek. Nechci ho zase nějakou delší dobu vidět. (20.04.2020)

Tento film si, podle mého názoru, zaslouží maximální hodnocení. Popisuje situace tak absurdní a neuvěřitelné, a zároveň tak lidské, že nelze odolat. Celý film sledujete a těšíte se na to, až se Kristě pomsta podaří. Zároveň ale víc a víc váháte. Nakonec přijde úleva a vzápětí na to facka jak řemen. Proto si myslím, že tento film je skvělý a jeden z nejlepších českých filmů v historii. Sláva patří tvůrcům. (04.04.2018)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)

KOČÁR scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni patří k nejpozoruhodnějším a nejdiskutovanějším dílům šedesátých let. Jeho děj je zasazen do posledních dnů druhé světové války, kdy už válka vlastně není, ale lidská měřítka jsou jí zcela poznamenána. Film vypráví příběh mladé venkovské ženy (vynikající Iva Janžurová v jedné ze svých nejlepších filmových kreací), které pověsili muže a které osud přivedl do rukou dva německé vojáky, na nichž může vykonat pomstu. Celé komorní drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz s ženou a mladým vojáčkem (druhý voják mezitím zemře na následky zranění) míří do Rakouska. Žena trpělivě připravuje pomstu, čeká na příležitost. Až jí získá, dokáže zabít? Dokáže přemoci zoufalou náklonost k chlapecky bezprostřednímu vojákovi? Autoři nechtěli natočit skandální politický film, pro jedny protičeský, pro druhé protiněmecký, pro třetí napadající partyzánské hnutí. To by bylo příliš laciné. Je to film o člověku a o válce, která je vždy ukrutným paradoxem. Jak později k filmu poznamenal režisér Kachyňa: "Všechny osoby jednají v zájmu svého mravního práva. Každý z nich hájí pravdu. A musí ji hájit naprosto nevyhnutelně, protože je to jeho přesvědčení." (11.12.2012)