Kočár do Vídně

Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání. (29.11.2008)

Konec druhé světové války a setkání dvou německých vojáků a Češky, která přišla ve válce o muže. Obrovská smršť emocí, již ale nechává snímek i jeho syrově strohé herecké pojetí a až poetické vyprávění hlavně na divákovi. O to víc na nás příběh působí a při konci člověka až zamrazí. Další výborný snímek Karla Kachyni a zároveň perfektní důkaz toho, že opravdu silný příběh nemusí být zpracován akčními záběry nebo rádoby dojemnými hereckými výkony. (08.03.2012)

Kočár do Vídně s Janžurovou, Hanzlíkem, Munzarem koně vezou, nikdy tam však ale nedojedou. I z minimalistického pojetí může vzniknout velkolepé dílo. Film o třech hercích kde to především táhne I. Janžurová s J. Hanzlíkem. Luděk Munzar je zde trošku upozadněn. Avšak i jeho postava(role) je zde důležitá. Pakliže by tomu bylo naopak a ležel tam místo Munzara Hanzlík(jeho postava) Janžurová(její postava) už by byla nejspíš dávno mrtvá. Munzar nebyl takovej dobrák jako mladý ucho Hanzlík. Vyzdvihnout na snímku musím mimo herectví všech zúčastněných taktéž kameru a hudební/zvukovej doprovod. Partyzánské zakončení s tím, že nejsme jako nacisti snad ani komentovat nemusím. Další dobrej filmovej tip od filmového kolegy darkrobyk za kterej mu děkuji. (01.10.2023)

„Kočiar do Viedne” mal "pôvodne" odviesť dvoch rakúskych dezertérov do bezpečnej zóny, pričom sa tak malo (u)diať z 03. na 04. mája 1945, čo jasne predznamenáva, že vytúžený koniec II. svetovej, a «obzvlášť i extrémne brutálnej» vojny, sa jednak konečne blíži ku koncu, ale akési psychologické zovretie troch kľúčových, resp. dvoch postáv, ešte stále nie je vo svojom cieli... Dedinskej žene menom Krista, najprv Nemci »pre výstrahu« obesili muža, pretože ukradol pár vriec cementu, aby následne potom dvaja nič netušiaci vojaci vošli do domu smútku, prikázali vdove pripraviť voz, zapriahnuť kone a ísť s nimi... Zbehovia sa volajú Hans, ktorý má perfektnú pamäť na dátumy a ranený stúpenec nacizmu, ktorého meno sa vôbec nespomína. Vdovicu ženie vpred jedine túžba po pomste, že by si mohla zgustnúť na týchto dvoch úbožiakoch, keď jednému z nich, dokonca dohára sviečka, a tak možno ten ďalší si ani bohvieako extra nevšíma, ako sa im postupne "sami od seba" strácajú veci, na čo príde až neskoršie, kedy sa situácia čoraz intenzívnejšie vyostruje. V podstate sa po celý čas zvyčajne pohybujú naprieč dlhým lesiskom, ktorý zrejme na všetkých pôsobí, ako (ne)konečný labyrint plný samého úskalia, kde by teoreticky mohli pomôcť "dobrí partyzáni" , ktorí predsa poznajú les, ako svoje ponožky, všakže ? / Renomovaný český režisér, pán Karel Kachyňa, nakrútil mimoriadne depresívny film, čo rovnako podtrhuje jeho zvlášť strhujúca čiernobiela kamera, a to ani nehovoriac o rešpektovanej českej herečke Ive Janžurovej v hlavnej úlohe, ktorá si v 1/2 snímku, vystačí čisto s neverbálnou komunikáciou, keďže jej mimiky tváre a gestikulácie, hovoria úplne za všetko. Presne takýto počin patrí do zlatého fondu SVETOVEJ kinematografie. (14.08.2021)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)