Kočár do Vídně

Spolu s Uchem Kachyňův vrchol - velmi celistvé a působivé minimalistické dílo, stylizované atmosférou, prostředím a řadou obrazů až do nadčasové balady. I přes obdobné znaky s Kachyňovými díly druhé poloviny šedesátých let na mě tentokrát nezavál chlad, ale naopak se přede mnou rodilo samotné lidství ve dvou lidech, kteří o něj na určitou dobu zlými okolnostmi přišli. Sugestivní působení výtečně podtrhuje nádherná varhanní hudba, která sice netvoří tvůrčí složku k obrazu, ale i samo jeho podbarvování je díky její síle naprosto dostačující. Výkon Hanzlíka si zaslouží stejné absolutorium, jakési si zasloužil v Romanci pro křídlovku, daleko větším šokem však pro mě Janžurová, jejíž role omezená po většinu děje jen na mimiku a gesta ukazuje její ojedinělou a příliš nevyužitou polohu, která fascinuje až mrazí a to mnohonásobně víc než její zákeřná Morgiana. Z její nenalíčené tváře je těžké odtrhnout oči. A když ještě přidám další překvapení ve velmi nekomformním závěru, vychází mí jeden z nejvýraznějších a nejsvébytnějších počinů naší kinematografie. (14.11.2009)

Prubířský kámen demýtizace především slavného českého odboje i mnoha stránek druhé světové války obecně. Obrazově krásný film naplněný symbolikou lesa, z nějž není úniku, mnoha křižovatek, kde není ani jedna cesta správná, a cíle, kterého dosíci nelze. Drama o zaslepenosti nenávisti, pomsty a neporozumění. (06.04.2006)

Hodně silný zástupce české nové vlny, který se ale nevyrovná její úplné špičce. Scény v lese jsou přece jen místy rozvleklé (chudák Iva Janžurová si tedy opravdu zaběhala), už proto, že výprava filmu je, eufemisticky podáno, hodně stereotypní a koně, kteří jsou v záběru asi nejčastěji, mají herecký rejstřík taky trošku omezený. Jaromír Hanzlík je ve střídání krajních poloh vynikající, Iva janžurová skorem tak dobrá, až na poslední třetinu filmu, kde při tom nešťastném běhání chytne do visáže takový nějaký zvláštní prvek, který z ní pro mne udělal z ženské let čtyřicátých ženskou let devadesátých. Původní čtyři hvězdičky jsem málem sundal na tři, ale úplný konec je konečně oživen dalšími postavami a připomenul mi závěr výborného Habbermanova mlýnu. (14.06.2011)

Kočár do Vídně bol pre mňa v čase premiéry veľmi príjemným prekvapením. O čo menej v ňom bolo hercov, dialógov i scén, o to viac námetov poskytoval na zamyslenie sa. Aj knižnú predlohu Jana Procházku som si v roku 1967 kúpil (za 8.- Kčs), aby som sa presvedčil, že by ju v tej dobe nikto lepšie nenakrútil ako Karel Kachyňa. Majestátna organová hudba, nekončiaci jednotvárny les (ako pohybujúce sa rákosie v Onibabe) so zlovestným oparom, traja ľudia a dva kone vytvárali ťaživú atmosféru, ktorá pri Kristinom sledovaní pohybu voza prechádzala až do hororového ladenia. Tentoraz som si už všimol aj drobné nedostatky, ktoré o niečo znižujú pôvodný veľkolepý dojem. I tak považujem Kočár do Vídně za jeden z najvýznamnejších československých filmov druhej polovice 20. storočia. (17.10.2011)

Škoda toho německého předabování, na druhou stranu po chvíli si na něj člověk přece jenom zvykne a napomáhá to autenticitě. První cca půlka filmu je solidně rozjetá, po mstě toužící Janžurová si připravuje "půdu" pro akt nenávisti (trpělivé odzbrojování a vyčkávání na příhodný okamžik) a divák je v tom lese s ní a doufá, že jí to vyjde, na druhé straně stojí zase mladé ucho Hanzlík (pokukování po ženě, kouření), ke kterému však těžko nelze necítit jisté sympatie, sem tam vyvolá i lehký úsměv („Posero!“ – Děkuju!“). Jenže od chvíle prozření vojáku se něco zlomí a příběh začne ztrácet na důvěryhodnosti a postavy (hlavně žena) se chovají min. prazvláštně (pomsta je jedna věc, ale ztráta pudu sebezáchovy, nebo co to mělo být, je už těžko uvěřitelná, o milostném vzplanutí nemluvě). Stejně tak milostivé gesto odboje vůči de facto kolaborantce se mi moc nezdálo (stejně jako přímá obžaloba partyzánů), nijaký konec to ani nemohl spravit. Jsem mírně zklamán a hodnotím pouze lepším průměrem. (28.06.2011)