• BASE
    *****

    Jeden z nejlepších Kachyňových filmů. - neprávem pozapomenutý. V mnohém daleko "ostřejší" než celé Ucho, v jehož syrovosti už jen těžko u Kachyni dohnat dál..Nejedná se o sentimentalitu. Myslím, že to má co do činění ze symbolikou Kočáru do Vídně. moment vnitřního odpuštění a relativizace hodnot,/,,,, střechy, ptáci..odpoutání od zloby, která nutně musela ničit oprávněné a povinní se vlastně jen smějí...(5.12.2008)

  • mchnk
    ****

    Poněkud poklidné drama, u kterého si stačí přečíst tři jména a je jasné, že to nemohu nevidět. Měl by člověk před smrtí vykonat něco dobrosrdečného? Pro pana Šimka, pacienta kardiologického oddělení, je tohle v podstatě jediný cíl. Místo na svůj život, se začne horlivě upínat na pravidelný každodenní činnosti neznámé dívky, která bydlí na dohled z okna u výtahu v nemocnici. Ode dne, kdy se opakovaný sled událostí zastaví, začne pan Šimek pátrat na vlastní pěst, i když v jeho případě spíš na vlastní srdce. I přes všechny negativní vlivy kolem, pátrání na konec dosáhne svého cíle a pan Šimek může v klidu umřít. Jednoduchý dojemný příběh a perfektní ztvárnění.(11.4.2012)

  • lupuscanis
    ****

    KAREL KACHYŇA, SMĚŠNÝ PÁN (1969). SKRYTÉ MĚSTO A ILUZE BLÍZKOSTI. Každé město má své nevědomé vrstvy. Nejen tu pod zemí: chodby, sklepy, podzemní dráhy, kanály - obrovské temné a zatuchlé, prašné i vlhké město pod městem. O pomyslné patro výše najdeme třeba vnitřní dvory, nepřístupné těm, kteří tu nejsou domácí. Vnitřní dvory s docela jinak ubíhajícím a unikajícím časem, než je čas ulice, kterou známe, po které pospícháme. Tyto neviditelné tváře činí město nevyčerpatelným fenoménem. V Kachyňově snímku SMĚŠNÝ PÁN (1969) je město víc, než kulisa, není tu pro to, že někde "to" být musí. Starý pán (jedna z posledních filmových rolí Bohumila Šmerala) se v nemocnici dívá z okna přes střechy domů Starého města. Otevřený pohled, kotrapunkt k jeho osudu. Choroba a životní peripetie jej donutily k pobytu mezi uzavřenými zdmi ústavu. Prostor nad střechami je další vrstvou města, kterou si ne zcela uvědumjeme, ke které je architekturou staveb opět jen nesnadný přístup. Když tenhle prostor zachytíme v pohyblivých obrazech na dvourozměrném filmovém plátně podtrhneme tím iluzi blízkosti. Blízkosti činů, co nám mohou pomoci procitnout z dlouhodobého spánku, a blízkosti střech, co na ně tak dobře vidíme. Starý pán vídává z okna na jedné z plochých střech protějšího domu děvče, které sem pravidelně chodívá věšet prádlo. Jejich osudy se na dálku spojí, aby toto jejich spojení záhy podstoupilo zkoušku. Díky ní se starý pán, vědec, setkává s vlastním, doposud neviděným, stínem. S tušením. To setkání je pro něho nové. Nečekané. Probouzející. Pokouší se překonat překážky, které se mu staví do cesty: nechápající okolí, personál, uzavřené zdi ústavu, ale především město samotné. (POZOR, KDO NECHCE, DÁL NEČTE. LEHKÝ SPOILER.) Tedy přesněji, město před vchodem do domu. Město ulic. Důvěrně známých. Pojmenovaných. V nich očíslované domy. Systém racionální, stejně jako kybernetika - dřívější povolání starého muže. Jak ale dole na ulici přijít na to, kde „dívka v nebezpečí“ přebývá?. Kde je ta střecha, na které věšela prádlo? Kde je ten dům? Kolik ještě bloků zbývá? A kterým směrem? Namísto přehledného systému ulic, vzdorující neprostupný labyrint. To co se z okna zdálo být tak blízko, se na ulici vzdaluje. Jakoby jedna tvář města vrhala stín na tu druhou. Post scriptum: Tento text se nezrodil pouze z mé lehce rozostřené vzpomínky na obrazově působivý film Karla Kachyni. Nechal jsem se inspirovat ještě dvojím. Totiž svým důvěrným vztahem ke starobylému městu o stovkách věží, a mnoha tisíci střechách. A také včerejším nenadálým setkáním v tomtéž městě: s cizinkou, co měla na nohou zlaté sandály… Od Slunce... Kde asi teď může být? Kolik ještě bloků? Kterým asi směrem?(29.8.2008)

  • Martin741
    ****

    Rok 1969 bol pre Vladimira Smerala velmi vyznamnym rokom. Hral vo Vavrovom filme Kladivo na Carodejnice Bobliga, jednak hral postavu akehosi ministra v Menzelovom Skrivanci na Niti /iba na par minut/ a jednak este stihol aj tento film. Natocil ho Karel Kachyna a vola sa Smesny Pan. Film je ukludnujuci, ma pomale tempo, harmoniu a vyrovnanost. Je o starom panovi, ktory je zlomeny stalinistickymi represiami, ale ked je v nemocnici, uvidi akesi dievca zo svojho nemocnicneho okna, ako chce spachat samovrazdu. A rozhodne sa jej v tom zabranit, a popripade zistit vsetky dostupne informacie o dievcati. Dej filmu sa odohrava jednak v nemocnici a jedna vonku /tusim Praha, ci co to to presne bolo/. Nasleduje kopa vybornych dialogov, patranie na vlastnu past po dievcati, pekne a zaujimave exteriery hlavneho mesta byvalej federacie. Patranie sa na konci uspesne zavrsi, a pan Simek /Vladimir Smeral/ moze kludne ist so Zubatou. Pekny film, to ano, ale oba spominane snimky - Kladivo na Carodejnice a Skrivanci na Niti - su este vyssie. 76 %(15.2.2014)

  • Iggy
    ***

    Možná je trochu škoda, že se v tomhle filmu prakticky všechno podstatné dozvíte až úplně na konci (i když pokud si přečtete oficiální text distributora, dozvíte se to hned). Je samozřejmě účinné nechat diváka hledat, dumat, pochybovat, přemýšlet a domýšlet si, ale ve Směšném pánovi se podle mě divák nemá o co opřít, takže spíš jen tápe a čeká, zda se dočká nějakého rozuzlení.(22.4.2008)

  • - Ve filmu se naposled objevil tehdy už 89letý herec éry němého filmu Josef Vošalík. Zemřel pár měsíců před premiérou. (Haller)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace