• BASE
    *****

    Jeden z nejlepších Kachyňových filmů. - neprávem pozapomenutý. V mnohém daleko "ostřejší" než celé Ucho, v jehož syrovosti už jen těžko u Kachyni dohnat dál..Nejedná se o sentimentalitu. Myslím, že to má co do činění ze symbolikou Kočáru do Vídně. moment vnitřního odpuštění a relativizace hodnot,/,,,, střechy, ptáci..odpoutání od zloby, která nutně musela ničit oprávněné a povinní se vlastně jen smějí...(5.12.2008)

  • gudaulin
    **

    Mám rád tvorbu Karla Kachyni a totéž můžu říct o scénářích Jana Procházky. Spojení obou tvůrců přineslo české kinematografii mimo jiné výborný Kočár do Vídně. V tomhle případě ale jsem z jejich filmu rozpačitý, protože Směšný pán mi při nejlepší vůli nesedl a mohou za to oba pánové současně. Je to snímek o stáří, deziluzi, umírání a především o jednom nikoliv vlastní vinou zmařeném životě. Jenže scénář mi přijde příliš rozmělněný, protože tohle by stačilo na středněmetrážní, řekněme, 35-45minutový film v ideálním případě spojený s dalšími tématicky zpřízněnými filmovými povídkami do jednoho povídkového filmu. Typická Kachyňova poetika tentokrát film zpomalovala neustálými kamerovými výlety na průčelí domů, pražské věže a městské ulice. Celý snímek vlastně táhne brilantní hudba Zdeňka Lišky a herectví filmového veterána Vladimíra Šmerala. Tématicky příběh odpovídá ústřednímu motivu Procházkovy tvorby, tedy vyrovnávání se s politickými excesy našich poválečných dějin, v tomto případě politických procesů 50. let. Celkový dojem: 45 %.(7.11.2010)

  • lupuscanis
    ****

    KAREL KACHYŇA, SMĚŠNÝ PÁN (1969). Každé město má své nevědomé vrstvy. Nejen tu, která se nachází pod zemí: chodby, sklepy, podzemní dráhy, kanály - obrovské temné a zatuchlé, prašné i vlhké město pod městem. O pomyslné patro výše najdeme třeba pavlače nebo dvory, nepřístupné těm, kteří tu nejsou doma. Vnitřní dvory s docela jinak ubíhajícím a unikajícím časem, než je čas ulice, kterou známe, po které pospícháme. Tyto neviditelné tváře činí město nevyčerpatelným, nekonečným. V Kachyňově snímku SMĚŠNÝ PÁN (1969) je město víc, než kulisa, není tu jen pro to, že někde "to" být musí. Starý pán (jedna z posledních filmových rolí Bohumila Šmerala) z nemocničního okna obhlíží střechy domů Starého města. Otevřený pohled, kotrapunkt k jeho osudu. Choroba a životní peripetie jej donutily k pobytu mezi uzavřenými zdmi ústavu. Prostor nad střechami je další vrstvou města, kterou si ne zcela uvědomujeme, ke které je skrze architekturu staveb opět jen nesnadný přístup. Když tenhle prostor zachytíte do pohyblivých obrazů na dvourozměrném filmovém plátně, podtrhnete tím iluzi blízkosti. A nejedná se tu jen o blízkost střech, co na ně tak dobře vidíme. Starý pán vídává z okna na jedné z teras protějšího domu mladé děvče, jež sem pravidelně chodívá věšet prádlo. Jejich osudy se na dálku, která se rozprostírá mezi oknem a terasou, střetnou, aby toto jejich neskutečné spojení záhy podstoupilo zkoušku. Díky ní se starý pán, vědec, setkává s vlastním, doposud neviděným, stínem, osobnostní stránkou, jíž si nebyl vědom. Setkává se silou tušení. Setkání je to nové. Nečekané. Probouzející. Pod jeho vlivem se pokouší překonat překážky, které se mu náhle staví do cesty: nechápající okolí, personál, uzavřené zdi ústavu, ale především město samotné. (POZOR, KDO NECHCE, DÁL NEČTE. LEHKÝ SPOILER.) Tedy přesněji, město před vchodem do domu. Město ulic. Důvěrně známých. Pojmenovaných. V nich očíslované domy. Systém racionální, stejně jako kybernetika - dřívější povolání starého muže. Jak ale dole na ulici přijít na to, kde „dívka v nebezpečí“ přebývá?. Kde je ta střecha, na které věšela prádlo? Kde je ten dům? Kolik ještě bloků zbývá? A kterým směrem? Namísto přehledného systému ulic, vzdorující, neprostupná masa. Co se z okna zdálo být tak blízko, se na ulici vzdaluje. Jakoby jedna z nevědomovaných tváří města vrhala stín na druhou. Post scriptum: Tento text se nezrodil pouze z mé lehce rozostřené vzpomínky na obrazově působivý film Karla Kachyni. Nechal jsem se inspirovat ještě dvojím. Totiž svým důvěrným vztahem ke starobylému městu o stovkách věží, a mnoha tisíci střechách. A také včerejším nenadálým setkáním v tomtéž městě: s cizinkou, co měla na nohou zlaté sandály… Od Slunce... Kde asi teď může být? Kolik ještě bloků? Kterým asi směrem?(29.8.2008)

  • Marthos
    *****

    Křehký, melancholický film, který v poetizujících metaforách, ostře kontrastujících se syrovým nemocničním prostředím, poodhaluje tenkou hranici mezi životem a smrtí, mezi mládím a stářím i mezi radostí a smutkem. Vedle vynikajícího Vladimíra Šmerala, vytvářejícího zde jednu ze svých nejzajímavějších filmových kreací, lidsky prostou a přece vznešenou postavu bývalého profesora Šimka, nelze neupozornit na další mistrovský kousek z tvůrčí dílny Zdeňka Lišky.(28.4.2018)

  • Slarque
    ****

    Chvíli to vypadalo jako experiment s trpělivostí diváka, ale ke konci už to působilo skoro jako thriller. Nevšední přístup tvůrců korunuje to, když nám osud hlavního hrdiny odhalí až těsně před koncem. Vladimír Šmeral v témže roce natočil Kladivo na čarodějnice, což je skoro až neuvěřitelně kontrastní postava proti tomuto směšnému pánovi. Klobouk dolů.(18.4.2015)

  • - Ve filmu se naposled objevil tehdy už 89letý herec éry němého filmu Josef Vošalík. Zemřel pár měsíců před premiérou. (Haller)