Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Bývalý profesor kybernetiky Šimek (V. Šmeral) se v nemocnici zotavuje po náročné operaci srdce. Lékařský tým, vedený chirurgem dr. Preclíkem (J. Adamíra), se starého pána ze všech sil snaží udržet při životě. Profesor Šimek však vlastně o to nestojí. Vybavují se mu vzpomínky na léta, která z politických důvodů strávil ve vězení. Tam také onemocněl a přišel o manželku i o dceru, která se ho pod nátlakem zřekla. Jediné, co teď pacienta zajímá, je mladá dívka, kterou oknem několikrát spatřil na vzdálené střeše věšet prádlo a vypouštět holuby. Jednoho dne se však dívka už neukáže a profesor Šimek dostane neblahé tušení. Přestože sebemenší fyzická námaha jej může ohrozit na životě, muž se odhodlá utéct z nemocnice a přijít záhadě ztracené dívky na kloub… (Česká televize)

(více)

Recenze (73)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Mám rád tvorbu Karla Kachyni a totéž můžu říct o scénářích Jana Procházky. Spojení obou tvůrců přineslo české kinematografii mimo jiné výborný Kočár do Vídně. V tomhle případě ale jsem z jejich filmu rozpačitý, protože Směšný pán mi při nejlepší vůli nesedl a mohou za to oba pánové současně. Je to snímek o stáří, deziluzi, umírání a především o jednom nikoliv vlastní vinou zmařeném životě. Jenže scénář mi přijde příliš rozmělněný, protože tohle by stačilo na středněmetrážní, řekněme, 35-45minutový film v ideálním případě spojený s dalšími tématicky zpřízněnými filmovými povídkami do jednoho povídkového filmu. Typická Kachyňova poetika tentokrát film zpomalovala neustálými kamerovými výlety na průčelí domů, pražské věže a městské ulice. Celý snímek vlastně táhne brilantní hudba Zdeňka Lišky a herectví filmového veterána Vladimíra Šmerala. Tématicky příběh odpovídá ústřednímu motivu Procházkovy tvorby, tedy vyrovnávání se s politickými excesy našich poválečných dějin, v tomto případě politických procesů 50. let. Celkový dojem: 45 %. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

"Šťastný je dnes už málokdo, ale ti, kterým Bůh dal srdce, jsou už nešťastni všichni..." Škoda zpracování, které podle mě zůstalo jaksi svázané s dobou vzniku. Říkám si, že by třeba stačilo ubrat na té nešťastně vybrané hudbě, která podle mě táhla film ke dnu jako kotva, a hned by se poselství, které je hluboké a stojí za nějakou tu úvahu, mohlo před očima lépe rozprostřít. Jenomže film je udýchaný a bezradný stejně jako hlavní hrdina a já bych v tomto případě chtěla nějaký tvůrčí nadhled. ()

Reklama

lupuscanis 

všechny recenze uživatele

KAREL KACHYŇA, SMĚŠNÝ PÁN (1969). Každé město má své nevědomé vrstvy. Nejen tu, která se nachází pod zemí: chodby, sklepy, podzemní dráhy, kanály - obrovské temné a zatuchlé, prašné i vlhké město pod městem. O pomyslné patro výše najdeme třeba pavlače nebo dvory, nepřístupné těm, kteří tu nejsou doma. Vnitřní dvory s docela jinak ubíhajícím a unikajícím časem, než je čas ulice, kterou známe, po které pospícháme. Tyto neviditelné tváře činí město nevyčerpatelným, nekonečným. V Kachyňově snímku SMĚŠNÝ PÁN (1969) je město víc, než kulisa, není tu jen pro to, že někde "to" být musí. Starý pán (jedna z posledních filmových rolí Bohumila Šmerala) z nemocničního okna obhlíží střechy domů Starého města. Otevřený pohled, kotrapunkt k jeho osudu. Choroba a životní peripetie jej donutily k pobytu mezi uzavřenými zdmi ústavu. Prostor nad střechami je další vrstvou města, kterou si ne zcela uvědomujeme, ke které je skrze architekturu staveb opět jen nesnadný přístup. Když tenhle prostor zachytíte do pohyblivých obrazů na dvourozměrném filmovém plátně, podtrhnete tím iluzi blízkosti. A nejedná se tu jen o blízkost střech, co na ně tak dobře vidíme. Starý pán vídává z okna na jedné z teras protějšího domu mladé děvče, jež sem pravidelně chodívá věšet prádlo. Jejich osudy se na dálku, která se rozprostírá mezi oknem a terasou, střetnou, aby toto jejich neskutečné spojení záhy podstoupilo zkoušku. Díky ní se starý pán, vědec, setkává s vlastním, doposud neviděným, stínem, osobnostní stránkou, jíž si nebyl vědom. Setkává se silou tušení. Setkání je to nové. Nečekané. Probouzející. Pod jeho vlivem se pokouší překonat překážky, které se mu náhle staví do cesty: nechápající okolí, personál, uzavřené zdi ústavu, ale především město samotné. (POZOR, KDO NECHCE, DÁL NEČTE. LEHKÝ SPOILER.) Tedy přesněji, město před vchodem do domu. Město ulic. Důvěrně známých. Pojmenovaných. V nich očíslované domy. Systém racionální, stejně jako kybernetika - dřívější povolání starého muže. Jak ale dole na ulici přijít na to, kde „dívka v nebezpečí“ přebývá?. Kde je ta střecha, na které věšela prádlo? Kde je ten dům? Kolik ještě bloků zbývá? A kterým směrem? Namísto přehledného systému ulic, vzdorující, neprostupná masa. Co se z okna zdálo být tak blízko, se na ulici vzdaluje. Jakoby jedna z nevědomovaných tváří města vrhala stín na druhou. Post scriptum: Tento text se nezrodil pouze z mé lehce rozostřené vzpomínky na obrazově působivý film Karla Kachyni. Nechal jsem se inspirovat ještě dvojím. Totiž svým důvěrným vztahem ke starobylému městu o stovkách věží, a mnoha tisíci střechách. A také včerejším nenadálým setkáním v tomtéž městě: s cizinkou, co měla na nohou zlaté sandály… Od Slunce... Kde asi teď může být? Kolik ještě bloků? Kterým asi směrem? ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

„Musíte se usmívat, budete v novinách.“ - „Už jsem byl.“ Navzdory názvu nejde o nic směšného. Pominu-li úsměvné odhalování „klukovin“ pacienta, je to velmi smutný a dojemný film. Zlomený, osamělý a nešťastný muž se začne upínat k tomu poslednímu, co ho ještě zaujme; dívce, která na střeše vypouští holuby. Unavený životem, léčbou a prostředím nemocnice, napne všechny své myšlenky a síly k neznámé, která náhle zmizí. Okolím považovaný za blázna, vytrvává v hledání příčiny. Kde mu nestačí chatrné tělo, zaskočí bystrá mysl. A zatímco v úvodu ho spíš soucitně litujete, později mu (i díky excelentnímu výkonu jeho představitele) maximálně fandíte až do samotného konce...s bohužel naprosto zbytečným vysvětlovacím dovětkem, který výsledný dojem dost kazí. Za mě to každopádně budou silné 4*, moc hezký film. „Ještě jste neposlal ani jednu čumkartu, nemám vám jich pár koupit? No aby se přijeli mrknout, že jste neumřel.“ - „Kdo má přijet?“ - „Kdo…já nevim kdo, to vy musíte vědět kdo.“ - „Kvůli mně by mohli poštu zrušit.“ ()

mchnk 

všechny recenze uživatele

Poněkud poklidné drama, u kterého si stačí přečíst tři jména a je jasné, že to nemohu nevidět. Měl by člověk před smrtí vykonat něco dobrosrdečného? Pro pana Šimka, pacienta kardiologického oddělení, je tohle v podstatě jediný cíl. Místo na svůj život, se začne horlivě upínat na pravidelný každodenní činnosti neznámé dívky, která bydlí na dohled z okna u výtahu v nemocnici. Ode dne, kdy se opakovaný sled událostí zastaví, začne pan Šimek pátrat na vlastní pěst, i když v jeho případě spíš na vlastní srdce. I přes všechny negativní vlivy kolem, pátrání na konec dosáhne svého cíle a pan Šimek může v klidu umřít. Jednoduchý dojemný příběh a perfektní ztvárnění. ()

Galerie (2)

Zajímavosti (2)

  • Ve filmu se naposled objevil tehdy už 89letý herec éry němého filmu Josef Vošalík. Zemřel pár měsíců před premiérou. (Haller)

Reklama

Reklama