Leningradští kovbojové dobývají Ameriku

„Musíte dýchat z plných plic a nastavit tváře slunci,“ radí manažér Leningradských kovbojů svým svěřencům a vskutku: jen ojediněle herci ve filmech dýchávají tak přesvědčivě jako tito finští věrozvěstové rokenrolu. Jen málokdy je na koncertech tak veselo – a Amerika se nechá dobýt - světlem z Východu. (08.09.2019)

Tohle je zřejmě nejhutnější a nejulítlejší bizarnost, co jsem kdy viděla, přesto musím přiznat, že jsem měla bez problémů naladěno.. Pravděpodobně je to tím, že celý týden koukám na Akiho filmy.. Tedy Kaurismäki a Pellonpää v životní formě.. Bravo, pánové, rozesmáli jste mě k slzám.. Černý humor, cynismus, skvělé hlášky.. (23.08.2020)

Film, který je Kaurismäkiho poctou Jarmuschovi - ostatně oba mají zálibu v road movies s lidmi na okraji společnosti či jinak vykořeněných. Na absurdním příběhu mizerné finské hudební skupiny s botami i účesy do špičky, která jede do Ameriky, protože tam poslouchají všechno, sledujeme tour po malých městečkách, průmyslových zónách až do Mexika, kde mají hrát na svatbě. Členové skupiny jsou vykořisťováni zpupným manažerem (který sám je k politování), dojde i ke vzpouře. Celý film se line v jemně nostalgické náladě - asi jako když máte prázdniny či dovolenou, nikam nespěcháte, a tak prostě jdete tu sem, tu tam, sem tam prožijete nějakou drobnou příhodu, vtípek, setkáte se s někým zajímavým a společně při jamování strávíte večer - ano, tak pomaličku a pokojně film plyne, o to více však vyniknou některé fórky naprosto suchého humoru, kdy členové skupiny s naprosto vážnými obličeji buď něco provedou, nebo je jim provedeno, ale každopádně to svým kameňáctvím vyzní komicky. Samozřejmě, uznávám objektivně, pokud se člověk na tu poklidnou, prázdninovou notu putování nenaladí, asi ho film nezaujme a možná u něj i usne. (29.06.2019)

Aki ma svojimi filmami vždy pozitívne naladí, a tentokrát ma aj pobavil. Každá druhá veta perla, Matti ešte lepší nebol a svojim štýlom ma zaujal aj klávesista/harmonikár. Síce to pred koncom trošku stráca dych, ale aj tak ma kovboji z Leningradu bavili a za celý čas mi nezmizol úsmev z tváre. That's All!! 4,5* (10.04.2024)

O skandinávských filmech se říká, že bývají dosti podivné, a víte co? Ona je to absolutní pravda. Pokud by se někdo ve vašem okolí ptal, v jakém smyslu "podivné", posaďte ho na hodinu a čtvrt do křesla a pusťte mu Leningradské kovboje. Protože ty jsou přímo esencí té finské podivnosti - bizarní účesy, tváře bez výrazu, půlhodinové pauzy, než někdo něco řekne a humor, který rozdělí diváky do dvou kategorií. Jedna nechápe, co na tom má být vtipného a nudí se, a druhá nechápe, co na tom má být vtipného, ale od začátku do konce se nemůže přestat smát, byť sleduje třeba jen partu týpků na poli, co zasněně hledí na traktor. Já samozřejmě patřím do té druhé kategorie. Miluju, jak se s tím Kaurismäki nepáře. V americkém filmu by třeba jen celá expozice (představení kapely, nabídka hraní v Americe, přípravy na cestu) trvala aspoň tři čtvrtě hodiny, tady je to zfouknuté asi za tři minuty. Záběr na kapelu jak hraje, záběr na ruského papaláše bez emocí, co řekne "takové kraviny vám spolkou maximálně v Americe", titulek Amerika a už se v letadle učíme anglicky. Nádhera! Rozhodně jeden z mých nejoblíbenějších hudebních filmů. (05.04.2020)