Parazit

Absurdní tragikomedie se sociálním přesahem. Mistrovská režie, struktura vyprávění a precizní práce s výstavbou a gradací děje za využití skvěle rozmístěných a nečekaných detailů a paralel. Bezchybné, přesné herecké výkony. Nenásilná a do příběhu výborně zakomponovaná sociální kritika. Tíživý osud hlavních postav v kontrastu s životem v bohaté domácnosti využitý nejen pro pohled na nedokonalý třídní systém, ale i jako černohumorné varování před nebezpečím rychle nabytého bohatství. První polovina slouží jako zatraceně amorální a zatraceně zábavný základ pro zcela nečekaný vývoj, který přijde poté a který chytře využívá všechny dříve představené příběhové body. Humor zde je náramně absurdní, parádně vypointovaný a nakonec šokující v tom, jak rychle přechází v nepříjemné a temné momenty. V druhé polovině se víceméně odlehčená zábava postupně zvrtne v depresivnější společenskou sondu, která vygraduje v konec, u kterého člověk musí nad logikou konání a celkovou přepáleností už přivírat oči opravdu výrazně, ale následný téměř poetický epilog, kde scénář hezky využije základní metaforu, udělá slušnou tečku. Mírná pachuť však kvůli finále přesto zůstává. Naštěstí si v tu chvíli stačí vzpomenout na nádhernou stylizaci a kameru, střih a hudbu. Opravdu, obrazová kompozice a estetika scén je zde výjimečná a důrazně vypomáhá i ve vyprávění a předávání motivů. Džun-ho Pon potvrzuje svůj cit pro vybudování vynikajícího vrstevnatého vyprávění i pro dokonalou formu, do které příběh zasadí. Nakonec přidá ty nejlepší herecké matadory (ani nevím kterého z herců bych měl chválit nejvíce - všichni předvedli civilní a autentické výkony bez nějaké přehnané teatrálnosti a melodramatičnosti, což bývá někdy u asijských filmů problém) a oscarový film je na světě. 9/10 (31.12.2019)

Vychcaná rodinka ťamanských socek uvaří hloupé selce sekyrovou polívku, z níž si bába užene dokonale zaháknutou tasemnici. Ovšem dokud se nezjistí, že už má pěkně dlouho škrkavky, a milí helminti se v boji o střevo vzájemně nepožerou. Kulantní rýžový Eintopf chytrého, zábavného a zcela záživného dramatu, vtipné sociální kokotmédie a masové kontumace opiček, kde se kupodivu ani jeden Jihokorejec ani na chvíli nechová jako totální čurák, tudíž se jedná snad o historicky první korejský film zcela bez všech těch totálně jeblých „kulturních rozdílů“, bránících hladkému položení se do děje. Tedy až na tu obskurní žlutou předehru. Sáhnout takhle roztoužený romantický Indoevropan nějaké našinkyni na tlačítko od výtahu nebo na rybu, ťuká si figurantka zděšeně na čelo s otázkou, jestli ji chce fuckt píchat nebo se jí jen v intimních partiích snaží panicky vyžehlit kimono. (04.09.2019)

Velmi problematický počin. Cenami ovešaný a kritikou ospevovaný Parazit je subžánrový mutant, ktorý vyťahuje pod svetlá reflektorov prastarú problematiku priepastných rozdielov medzi spoločenskými vrstvami. Mutantsvo Parazita nespočívá v tematike, ale v pre mňa neštastnej forme multižánrovosti: V momentoch, keď film naznačí kvality hlbšej drámy, poklesá k samoúčelnému humoru s odôvodnením presnejšieho príblíženia "proletárskej" triedy. ((( Proletár - nie v zmysle Marxa či Servilusa Tulliusa, ale v zmysle dnešného, morálne hranice hrubo prekračujúceho, nezvdelaného, nekulturného, bezzásadového človeka/občana ))). A v pasážach, keď sa film stáva proletárskou komédiou, nedokáže baviť viac, než chvíľami, pretože samotný dej je až príliž závažný a ponurý zároveň. To samozrejme nevylučuje, že tento zlepenec niekomu môže chutiť, ale v mojich očiach je Parazit kolabujúcim pokusom o originalitu vo forme neobvyklého žánrového spojenia s ponuro-sladkou atmosférou s náznakmi napätia z očakávaného. --- Dôvodom ocenenia Parazita ako najlepšieho filmu roku vnímam žial ako všadeprítomnú snahu o politickú korektnosť už nie len na genderovej a rasovej úrovni, ale tiež globalizačne-národnostnej úrovni. Je síce pravda, že rok 2019 nebol najsilnejším ročníkom filmov za poslednú dobu, ale bolo niekoľko adeptov, ktorí si ocenenie boli zaslúžili z môjho pohľadu viac. Nie je to ale prvý ročník odovzdávania cien akadémie, keď na mňa komisia pôsobí svojimi rozhodnutiami až schyzofrenicky: posledné ročníky sa striedajú výhercovia, ktorý tasili Oskarové ambície samoúčenlnými spôsobmi vo forme už spomínaných genderových či rasových témat, alebo naopak hrali prim filmy bez hlbšieho obsahu, kde víťazí len staroklasická forma, na ktorú Hollywood nedá dopustiť. Pred destiatimi rokmi som ešte vnímal určitú konštantnosť v hodnotiacich kvaltiách, ale na dnes ocenenia putujú k výhercom ako počasie - raz na báze formy, a čoraz častejšie na báze aktuálnych spoločenských sezónných témat. (03.05.2020)

Parazit působí jak vztah s herečkou, která si své role nosí domů. Nikdy nevíte, kdo k vám večer vstoupí do dveří. Ponův snímek začíná jako nefalšovaná komedie, která se čím dál víc prolíná se sociálním dramatem, aby posléze bez varování začal film se svými hrdiny krutě účtovat. Osobně jsem napočítal šest žánrů, se kterými režisér pracuje a zajímavě je mixuje. Kdyby se Pon Džun-ho dokázal vyvarovat východoasijské řezničiny, koketoval bych i s pátou hvězdičkou. Už jsem v minulosti psal, že pokud mám s nějakou světově uznávanou kinematografií zásadní problém, je to právě jihokorejská pro svoji fascinaci násilím a nikdy neselhávající schopností šokovat prazvláštními duševními pochody a prapodivnými činy svých postav. Ponův kousek se tomu z převážné většiny dokázal vyhnout a i když jeho příběh o rozevírání nůžek mezi sociálními vrstvami pevně vězí v místní kultuře, sdělení je globálně srozumitelné. Pon si zaslouží pochvalu za to, že dokáže obratně manévrovat mezi zájmy nejrůznějších skupin divácké obce - je zábavný, originální, provokativní a nebojí se tvrdě ukazovat propastné rozdíly v příležitostech v navenek dobře prosperující a efektivně řízené společnosti. Ne vždycky si s Ponem rozumím, jeho Ledovou archu, kde se pokoušel rovněž o žánrový mix s povrchním poselstvím, považuju za selhání, Parazita ale s klidným svědomím můžu doporučit. Dejte té rodince ukázkových loserů ze suterénu šanci, pravděpodobně vás překvapí. Celkový dojem: 85 %. (22.10.2019)

Nejen způsobem „vniknutí“ neobvyklá, mezi několika žánry oscilující home invasion, během které se sází jen na první část rčení „Důvěřuj, ale prověřuj“. Řemeslně precizní (především kamera v interiéru moderního domu), ale jak se sestoupí hlouběji (fakticky i obrazně), začne být to podobenství vratké v kolenou. Dlouhodobě mám problém s těmi jihokorejskými filmovými konci. Jako by nevěděli jak a kdy přestat.. (25.02.2020)