Western

Dal bych víc, protože celý koncept se mi moc líbí, dokonce mi trochu připomínal Sekerezádu. Ale pořád jej srážely dolů určité neuvěřitelnosti, až to nakonec vypadalo spíše jako Vinnetou... Nejdřív mi přišlo těžko uvěřitelné, že zrovna Němci (s těmi platy, co mají doma) pojedou dělat nádeničinu imrvére do Bulharska. U hlavní postavy mi vadilo, že o ní nevím víc, abych si ji mohl oblíbit. Ano, mám rád samotáře se zálibou v přírodě, ale i ten kraťas s Maxem von Sydow, jak z náhlého pohnutí vystoupí na vlakové zastávce, měl propracovanější postavu. Také nejdřív je hlavní hrdina představen jako chlápek mnoha profesí, který ovládá pilu, opraví součástku k autu apod., ale pak z něho paní režisérka dělá kdovíproč ňoumu a nekňubu. Také mu těžko věřit, že má svaly, když si sundá košili a vidíme jeho rachitický hrudník. Jinak prostředí vesnice funguje skvěle, byť poněkud idealizované, už jsem se bál, že vynechá autorka velmi zakořeněnou víru Bulharů v Boha víra, ale naštěstí těsně před koncem, jen krátce, je i tohle letmo zmíněno. A ano, chybí zde reálný konflikt, vše se strašně rychle uhladí a vyhladí, a to nás učili už na FAMU, že to není dobře, že i Aristoteles tam ten konflikt v tom svém schématu má. A sorry, jedna přes držku za celý film při všech těch emocích, co zde bublají, je málo. Vlastně je to takové až příliš bezkonfliktní, tedy nereálné. Ale chápu, že autorka nechtěla točit nic násilného nebo kontroverzního, ale spíš jakési pohlazení o uvědomění si toho, kam člověk chce skutečně patřit. (30.09.2021)

Ve Westernu opustila Valeska Grisebachová svůj dokumentarizující styl, který jí v  – o jedenáct let starší – Touze pomohl přesvědčivě zachytit půvab i ošklivost německého venkova na zlomu Milénia a v novém snímku založeném na neklidu vzbuzeném kontaktem (přinejmenším) dvou kultur (a řečí) nechala Bernharda Kellera snímat svět i s jeho interakcemi podstatně dramatičtěji. Kameramanův zrak zde přímo obnažuje: soustředně vhlíží do událostí a odřezává z nich obrazy, doteky i všemožná spojení, která je tvoří. Vzhledem k tomu, že se předlouhá expozice odehrává mezi převážně primitivně působícími německými dělníky-kolonizátory, vzbuzuje tento způsob vyjadřování a znázorňování až fyzickou ošklivost a nedivil bych se, kdyby nejeden divák v obavách před tím, co v další scéně vyhřezne (a co se jeho odřezáním dále odhalí), odvracel od plátna či obrazovky svůj zrak. Úzkost vzbuzuje i hrdinovo pronikání do bulharské venkovské komunity a míře těchto obav úměrně pak působí radost ze všech těch mezilidských i mezidruhových souzvuků. Ani toto bratrské splývání však není zcela bezpečné, houpe někdy prudčeji a někdy také dusí. K celkové nejistotě přispívá i to, že ve většině interakcí k sobě strhává pozornost sama komunikace: každý se snaží dorozumět s každým – a kde řeč selhává, dostávají se ke slovu ruce, které se v explozích agrese snaží sebe samé umlčet ranami, které způsobují druhým – příliš nesrozumitelným. Mezi láskou a pranicí se ubírají vlastně všichni, místní i přicestovalí. To, co zůstává nevyjádřeno slovy či intuitivní znakovou řečí, zpřítomňuje svůj rub, který hrozí propastnými hlubinami. Každá vteřina může přinést právě tak útěchu jako zranit a také Meinhardova bezelstnost může být tak trochu lstivá. Grisebachová si ovšem zůstává do poslední scény věrná. Neodhalí víc, než si žádá pečlivě pěstěná neurčitost a závěrečným výjevem se pod své dílo podepisuje: Meinhardův tanec parafrázuje Markusovo opilé sólo z Touhy a tato intertextová vazba naznačuje, že se zdaleka nic nekončí – že se vše teprve otevírá. – I pro tuto skrytou nápovědu by stálo za to, aby Edisonline, uvádějící Western v rámci Be2Can, zprostředkovalo i onen starší režisérčin snímek. (29.01.2024)

Príjemný film o obyčajných ľuďoch a o strete ich kultúr. V dvojjazyčných, nemecko-bulharských dialógoch si rozumejú každé desiate slovo, no napriek tomu si vás absolútne podmania. Prirodzenosťou, ľudskosťou, pocitmi, ktoré sú nám všetkým tak blízké, ale vo filmoch na ne väčšinou nezostáva priestor. Z neherectva sa holt dajú vydolovať nevýdané veci, ak máte jasný režijný zámer a vysoký emoční kvocient. Delňas v hlavnej roli najcharizmatickejšia postava zo všetkých, čo som tento rok videl vo Varoch. (06.07.2017)

Tak z tohohle jsem celkem mile překvapený. Film nám představuje samotářského dělníka Meinharda, který s několika dělníky (všichni z Německa, stejně jako on) mají v nějaké zapadlé části Bulharska vybudovat vodní elektrárnu. On ale ve volném čase místo toho, aby byl s ostatními dělníky, tak se toulá po okolí, pozoruje krajinu a chodí k vyhlídkám a pak taky chodí do nedaleké vesnice, kde si s místními zpočátku nemá co říct, ale postupně si s obyvateli vesnice (kteří tady překvapivě nejsou vykreslení jako burani, ale jako normální lidi (což je pro mě velké plus)) začíná rozumět mnohem víc, než s ostatními dělníky, a to i přes velkou jazykovou bariéru. Do toho taky hledá místo, kde by se on sám cítil dobře. No a já jsem si Meinharda nemohl nezamilovat, mám toho s ním hodně podobného. Tempo filmu je pomalé a relativně klidné, sice jsou tam místa, kde se to táhne (a v jedné části obzvlášť), ale jinak mě to nenudilo a bavilo. Je to dobře vedené i filmařsky, kamera je dost dobrá, herci hrají dobře (a to to ani nejsou herci - což mi tak nějak ukazuje, že v Německu, ale hlavně v Rakousku obsazují do filmů často neherce, když si třeba vezmu filmy Ulricha Seidela...), lokace vybrali dobře, navíc ta příroda je tam moc hezká... Jo, jsem s tím filmem spokojený, i když nenabízí bůhvíjak dramatické scény a prostě si plyne po svém, líbil se mi, a to celkem dost. 4* (06.05.2019)

„Co tady vlastně hledáš?“ Klíčová otázka. Německá tvůrkyně Valeska Grisebach mě zaujala. Western toho má v sobě hodně, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Těch témat je několik, od samoty (ústřední motiv) přes sounáležitost, (ne)porozumění (zdaleka nejen to jazykové, právě naopak) střet kultur, názorů, charakterů, životních stylů…navíc se za vydatné pomoci hlavního představitele Meinharda Neumanna podařilo stvořit velmi zajímavou a zvláštní postavu. Tichý pozorovatel, který vše jen sleduje zpovzdálí, příliš nepřipomínkuje, přitom umí přiložit ruku k dílu. Každou minutou si získával mé stále větší sympatie. Jeho samotář si postupně lépe rozumí s cizinci než s krajany, jako jediný chápe, že v jejich situaci je lepší spolupracovat a odhodit ostych, předsudky či nedůvěru. Jenže jak to tak bývá, pokud chcete být zadobře s 2 různými skupinami, které se navíc nesnášejí, nakonec vám to dají sežrat obě strany (tohle mi přišlo až nepříjemně známé). A na závěr to Meinhardovo zjištění…Celkem dávám solidní 4*, velká spokojenost. (03.02.2019)