Tramvaj do stanice Touha

Tohle je mnou viděné už druhé filmové zpracování klasiky Tennessee Williamse a musím říci, že právě tato verze u mě vyhrává nad snímkem z roku 1995 na celé čáře. Pravda, Vivien Leight mi sice svým vzhledem do role životem zklamané staré panny ( i když ne doslova ) až tak nezapadala a její projev byl snad na dnešní dobu krapet afektovaný, jenže vždyť její Blanche vlastně hraje celou dobu před ostatními i před sebou samou divadlo, je to její obrana před tvrdou realitou, před všemi ranami osudu, které ji postihly a ačkoliv tím většinu času nevzbuzovala zrovna moje sympatie, zároveň mi jí bylo opravdu líto. Jejím přesným opakem je přímý, živočišný, hrubiánský Stanley, ve skvělém podání Marlona Branda, na to, že to byla jeho první větší role, klobouk dolů. Ti dva jsou mezi sebou neustále v konfliktu, ale zároveň mezi nimi propuká jisté erotické napětí, které navíc v těch horkých letních nocích vytváří dusnou atmosféru, která vyvrcholí skoro až na samém konci. A nesmím zapomenout ani na Stellu, která má před sebou těžké rozhodování, musí si zvolit mezi dvěma milovanými osobami a zároveň se snažit zapomenout. Na rozdíl ode mě, na takové vynikající drama budu jistě vzpomínat ještě dlouho. (05.02.2014)

(SPOILERY inside) Stačí málo, oprostit se od doby a prostředí, a ten příběh ztratí šanci zestárnout. Jakékoliv nové verzi bude přesto kus původní síly scházet. Nepochybně. Verze filmová není výjimkou. Cenzoři měli společně s katolickou ligou potřebu uchránit skutečným životem netčené diváky před jistými „obscénnostmi“. Ve volném čase byste museli luštit nejzapeklitější šifry tajných služeb, aby vám z dialogu mezi Blanche a Mitchem došlo, že její manžel byl homosexuál. Scéna znásilnění končí, aniž by začala. Důležitý zvrat značí alespoň rozbité zrcadlo, do něhož Blanche dříve se stále menší jistotou hledívala. Jeden z mála to okamžiků, kdy si Kazan vzpomene, že režíruje film, nikoliv divadelní inscenaci. U materiálu obdobných dramatických kvalit ani není třeba vymýšlet složitě komponované záběry. Tím prvním a posledním jsou postavy a jejich dialogy. Stanley Kowalski, hlavní hvězda večera. Obhroublý, agresivní samec, který si hájí své teritorium, ale když není zbytí, umí nasadit tvář toho největšího kajícníka. Ta na Stellu zabírá. Jakkoli konec, opět vynucený cenzory, vyznívá jinak, není pochyb, že její „definitivní“ úprk nahoru, kam si přízemní Stan netroufá, definitivním nebude. Přijde zpět. Možná kvůli sexu, možná kvůli lásce. Takové, jakou Blanche nikdy nepoznala. Když se jí Stella táže, zda jela tramvají jménem Touha, má navrch, zároveň si nepřipouští, co je nám s ironií řečeno hned na začátku: další stanicí je hřbitov. I kdyby Tramvaj do stanice Touha nebyla nejlepší adaptací Williamsovy hry, což zatím nemohu posoudit, určitě patří k nejlepším učebnicím herectví s názornými ukázkami. Máte jedinečnou příležitost porovnat prvotřídní „method acting“ Marlona Branda a teatrální herectví Vivien Leighové, jejíž velká gest zčásti odpovídají stylu vystupování její postavy, herečky na svém soukromém jevišti, zčásti svědčí o tom, že vychází ze staré školy. Dva světy se střetly. Zoufalství, z něhož se svírá hrdlo – a do jehož ještě víc neprodyšné verze vše směřuje, představuje jednu z devíz filmu. Tu druhou, která je vlastně důvodem intenzivního prožitku z první, potom herci. Obdiv. 85% Zajímavé komentáře: Morien, murakamigirl, vadic (20.05.2011)

Doteraz mi celkom sadli filmy podľa Tennesseeho Williamsa, hlavne Cat on a Hot Tin Roof bola skvelá, no tomuto som na chuť neprišiel. Herci sú skvelí, hlavne Brando tomu kraľuje (a prekvapivo práve on nedostal Oscara), no Vivien Leigh hrozne prehráva a tie jej monológy o ničom sú ideálny prostriedok na uspanie. Pokiaľ nie je na plátne Brando, je to nuda a divadelnosť z toho kričí na sto honov. (21.08.2017)

Na otázku amerického lektora jaký je mlj nejoblíbenější herec jsem odpověděl Marlon Brando, není to sice zcela pravdou, trošku jsem zaimprovizoval, ale Tramvaji do stanice Touha t omůžu říct s čistou hlavou. Moje odpověď ho docela rozveselila a začal mi něm vykládat a prý, že nejlepší film s ním je právě ona Streetcar Named Desire, popisoval skvělé scény, že jsem si to chtěl pustit ještě stejný týden. Udělal jsem to a musím souhlasit, že je to opravdu zajímavý a skvělý film, na kterém se sice zub času podepsal, ale stále na vysoké kvalitě. Marlon Brando je opravdu bůh, který je i fyzicky opravdu dokonalý, ale na Waterfrontu vypadal taky skvěle. Zahrál to na jedničku, ale v extrémním výbuchu to neměl v očích a mám ho raději v trošku jiné poloze i když většina tvrdí, že hrát primitivy mu šlo nejlíp. Scénář zcela divadelní i celá struktůra, ale nejvíce teatrální byla Vivien Leight, která přehrávala od první sekundy na scéně do úplného závěru, vadilo mi to dost. Na druhou stranu ji ale chápu, hrála roli Blanche v Londýně na prknech, takže prostě nezvádla tu změnu ze stage na stříbrné plátno. Působí to docela humorně, že všichni hrají normálně a vážně, jen ona si tam skáče, lítá a dělá grimasy jak v němé éře. (10.09.2008)

Velmi nudná a unylá adaptace. Špalky divadelního textu nejsou ničím rozbité, sledujeme jen výměnu replik se statickou kamerou. Žádný režijní nápad, žádná zajímavost. První sekvence neuvěřitelně dynamických záběrů z New Orleans mě velmi navnadila, ale zbytek filmu se vůbec nehýbe. Marlon Brando hraje dobře, ale je zašlapán patetickým melodramatem Vivien Leigh. Oskarový úspěch tohohle filmu v roce 51 je pro mě záhada. (24.02.2011)