Měsíc nad řekou

Asi nejsem romantik. Do dneška jsem si myslela, že jsem. Četla jsem Fráňu Šrámka též jako gamnazistka, dočetla jsem ho, napsala komentář do úhledného sešitu češtiny, založila a tím to skončilo. Na film jsem se šla podívat, protože nikde nic lepšího v r.1953 nebylo. No přetrpěla jsem to. Ačkoliv jsem v pozdějších dobách milovala paní Medřickou a zbožňovala herecké umění pána Cupáka, tehdy mi výkon obou připomínal deklamaci na pohřbu. Nic to ve mě nezanechalo. Žádnou touhu vidět to znovu, žádné nadšení. A tu mě napadá : tehdy mi bylo 20 let a filmy tohoto druhu byly pro mě OUT. Jako pro vás mladé, některé ty dnešní, které jsou už mimo vaši realitu. Takže... ani se nedivím. (02.10.2007)

Po únorovém komunistickém převratu byla řada tuzemských režisérů nucena vytvářet umělecké kompromisy. Patřil mezi ně i básník, spisovatel a skutečný poeta českého filmu Václav Krška. Jeho tvorbu lze rozdělit na tu, která vycházela vstříc dobovým kánonům (Revoluční rok 1848, Mladá léta, Z mého života) a pak na tu, která vycházela vstříc náročným a vnímavým divákům. Do této kategorie náleží i dva přepisy úspěšných děl Fráni Šrámka. Krška, odjakživa ovlivněný kouzlem poetiky a víry v mládí a ideály, našel v této předloze opět svůj opěrný bod. Šrámkova stejnojmenná divadelní hra oživuje odvěký střet mládí a stáří, střet života a bilancování. Na příběhu stárnoucího píseckého papírníka Hlubiny Šrámek mistrovsky zobrazil skutečnost, že každý člověk je starým tak, jak sám cítí a že i ve stáří lze od života ještě něco očekávat. Ostrý kontrast probíhá i mezi mladými hrdiny. Zatímco Hlubinova zralá dcera Slávka touží po romantickém naplnění svých snů, aniž by ztrácela smysl pro realitu, mladý Vilík Roškot je typickým představitelem probouzejícího se mládí, suverénního, zbrklého a zmateného. Celý příběh je protkán mámivou atmosférou horkého léta a zapadajícího slunce, kdy na nebe vstupuje měsíc. Měsíc nad řekou. Jeho kouzelná moc sblíží oba mladé hrdiny, kteří až za ranního úsvitu poznají, jak opojná je síla vlahého večera a zářícího měsíce, ten krásný přelud, co měl být nazýván láskou. Krška si pečlivě zvolil herecké představitele. Věděl, že šrámkovské postavy mohou hrát jen skuteční umělci s duší. Zdeněk Štěpánek získal v Hlubinovi zcela ojedinělou příležitost vrátit se k pozdně romantickým úlohám a přesvědčit, že on je stále tím orlem v letu. Výrazová monumentalita se ozývá i ve výkonech Zdenky Baldové a Jiřího Plachého, který krátce po dokončení zahynul za dodnes neujasněných okolností. Dana Medřická čekala na svou velkou filmovou příležitost dlouhých deset let, kdy poprvé vstoupila před kameru. Do Slávky vložila všechen svůj nastřádaný talent a schopnosti potvrzené předtím na divadelních prknech a ztvárnila tak jednu ze svých životních rolí. Vedle těchto hereckých individualit se však neztrácí ani mladý Eduard Cupák, kterému poloha rozháraného hrdiny zcela vyhovovala a naplňovala tím původní autorovu představu. Filmový MĚSÍC je v rámci české produkce neslavných padesátých let tím nejkřišťálovějším a nejčistším dílem, zcela oproštěným od jakékoliv ideologické tendence a divadelního aranžmá. Je dílem, které svou silou zasáhne i otupělého diváka XI. století. Je dílem, které burcuje i rozněžňuje. (26.12.2008)

Otázkou je, zda Krška přeci jen Šrámka nepoetizoval až moc a netáhl ho víc do sentimentálních než kriticko-anarchistických vod /už v tom, že celkovou estetikou posouvá snímek víc do Rakouska, přitom dílo reflektuje už proběhlou válku/, v nichž byl doma. Šrámek tematizoval mladickou vzpouru, stejně tak životní pragmatismus, Krška tu do značné míry pracuje v určitých paraelách uchopení třeba Jesenina v sovětské kultuře v podobných vodách (proto si nemyslím, že lze označit film mimo tendence raných 50. let). Nevím, zda nejsou příliš v kontrastu někteří příliš výrazní (což třeba u Radoka v Daleké cestě sedělo dokonale) herci (Medřická, Cupák a Plachý) proti obrazové filmovosti snímku, i když Zdeněk Štěpánek je tu nezvykle uměřený (Baldová, ale i Vydra mladší a Waleská jsou dokonalí). Osobně dávám přednost Stříbrnému větru, který je prostoupen právě anarchismem raného Šrámka a vzdorem proti všemu duševně rakouskému. Ovšem skrytému erotickému napětí nelze nepodlehnout. (16.12.2017)

Václav krška umí vytvořit poetickou atmosféru a pánové Štěpánek s Plachým si to tu herecky dávají na pána. A pak jsou tu ženský...vypočítavý mrchy, který si myslím, že ví všechno nejlíp a že díky tomu můžou rozhodovat i za chlapy. Ta postava medřický byla fakt nesympatická, nemluvě o tom, že jsem ji nevěřil ani těch 33, co jí v době natáčení bylo, natož 27. (28.12.2021)

Trochu mě to zklamalo..od Kršky jsem čekal víc. Sice se mi líbí ten jeho poetickej styl, i tady je docela znát, ale jinak se to celé jaksi nepovedlo. Dva kámoši nostalgicky vzpomínají na staré časy, pak se pohádaj, do toho jejich děti se doma taky pohádaj..a celá poetika najednou v prdeli. Hlavně mě hrozně štvala přechytřelá Medřická, která přehrávala jak o život a byla strašně nesympatická. Ach jo.. (03.05.2014)